Tomáš 15 let
Další příběh s dobrým koncem pro celou rodinu…
„Ahoj, jen ti chci ukázat známky! Podívej – jednička, trojka, jednička z češtiny a ostatní taky dobrý. Doufám, že už nebudu muset dál cvičit.“
Patnáctiletý mladík z deváté třídy přešel díky radosti plynule do tykání. Neopravovala jsem ho, potěšilo mě to.
I když každodenní cvičení neměl moc rád, věděl, že mu pomáhají a mě bral jako parťáka na cestě.
Kluci, kteří v tomto věku zvládnou pár našich cvičení, jsou u mě borci, a jejich rodiče také.
Tomáš se učil ještě na začátku deváté třídy s rodiči. Ačkoliv se mu hodně věnovali, školní výsledky tomu neodpovídaly. Příprava byla zdlouhavá a stejně často neuspěl – z některých předmětů skoro propadal. Všichni byli vyčerpání.
Naopak doma uměl vzít za práci, rád se zapojil do úklidu i zahradních prací. Ale špatné známky ohrožovaly už i možnost studia učebního oboru.
Za půl roku je z něj spokojený, sebevědomý a samostatný kluk. Ví, jak se postavit ke školním výzvám. A rodiče se s ním už učit vůbec nemusí.
„Ne, že mi to začneš na učňáku flákat,“ říkám mu na rozloučenou.
„Kdepak! A když budu mít problém, vím, za kým mám jít.“ Mrkne na mě.
„Jo, a taky jsme psali ve škole rozhovor s prezidentem. To mě bavilo.“ Pak mi vypráví, co napsal.
„Super! A jak jsi na tom byl s pravopisem?“ ptám se. Děti s poruchami učení často nezvládnou aplikovat naučená pravidla, když přemýšlí nad obsahem.
„Úplně v pohodě. Prostě jsem si to odůvodňoval a pak psal – stejně jako jsme to dělali při cvičení.“
Tak ráda mu dávám volno.Tomáš se ve světě neztratí, a protože je šikovný a pracovitý, bude z něj jednou skvělý řemeslník s ukázkovým pravopisem.