15 let
Je to více než 15 let, kdy jsem se učila o metodě Percepčně motorických nápravných cvičení. Už tehdy byl se mnou a u státnic pomáhal velikostí bříška, co to jen šlo…
Každý speciální pedagog se samozřejmě učí také na nejbližších kamarádech a příbuzných, a tak se můj prvorozený syn stal velmi brzy i studijním materiálem. Ne, že bych problémy ve vývoji vyhledávala, ale silné geny po dědovi se projevily a neuvěřitelně rychle lezoucí “motorová myška”, neúnavně rozhrabávající vše, co se jí dostalo pod ruku, byl pěkný celodenní zápřah.
A to ještě speciální pedagog dlouho studuje, co jednou bude průšvih… Dnes by se nikdo nerozpakoval dát tomuto batoleti diagnózu ADHD už ve dvou letech.
Ale speciální pedagog se nevzdává, strukturuje čas, prodlužuje soustředění, naučí torpédo vydržet u knih, rozvíjí řeč, učí dítě fyzicky pracovat, aby se množství energie proměnilo i na kvalitu.
Ve čtyřech letech šel chlapeček do školky (tenkrát nebyla místa v MŠ) a paní učitelky ho označily z hlediska chování a soustředění za bezproblémové dítě. Ufff.
Ale geny jsou geny a dyslexie i dysortografie už začínaly v první třídě vystrkovat rohy. Nemohl mít lepší paní učitelku, která nám jen dala čas, abychom vše dotrénovali. Oceňovala každý pokrok. Nic mu neodpustila a já také ne, nenacvičil by vše potřebné a frustrace z neúspěchu a věčné dohánění by bylo horší. Desetiminutová cvičení jsme dotáhli ve třetí třídě. Pokaždé byl vidět skok, vše mu šlo snáz, četl s porozuměním, pravidla pravopisu uměl i aplikoval, ale občas chytil špatnou známku, protože si něco špatně přečetl nebo všechno nestihl. Ale byly to jeho výsledky a když chtěl lepší, musel si doma napsat diktát a číst a číst. Sám zjistil, že trénink je cesta a pár chyb a proher nevadí.
Jednou mi řekl: “Já vím, že mi čtení jde pomaleji, ale proto nejsem horší než ostatní, ale když trénuju, jde mi to líp. Ale občas mě to teda hrozně nebaví.” Naučil se překonávat překážky, známky nebyly to hlavní, zvlášť když k tomu časem začal závodně sportovat. Své školní povinnosti si musel hlídat sám. Občas jsem přemýšlela, jestli bych s ním do poradny přece jen nezašla, ale se vším se nakonec dokázal poprat.
Rychle to uteklo a jsou tu přijímačky na střední školy. Zabral, míň závodil, víc se učil a u přijímaček nepotřeboval ani vteřinu navíc. A testy udělal na obě školy. Může už jít za tím, co ho opravdu baví.
Jsem na něj mateřsky pyšná a v duchu se i profesně tetelím, že principy na kterých v Pohodové rodině stavíme, opravdu fungují a každý může dosáhnout svého osobního maxima. Děti musíme podporovat v samostatnosti a v práci a ne jim jen umetat cestu.
