V každé třídě je dnes několik dětí s poruchami učení a chování. Nejedná se o zanedbatelnou skupinu. Dlouhodobá on-line výuka vede u těchto dětí k apatii či zvýšené agresivitě. Bohužel cesta „uzdravení“ je velmi dlouhá a obtížná a naše vláda to nechce slyšet. Co se jednou stane s početnou skupinou jedinců, kteří budou sociálně „vyautovaní“?
“Tragédie pro všechny zúčastněné a pro děti s poruchami učení zvlášť ,” míní speciální pedagožka Marina Šimanová, zabývající se již přes 10 let nápravami poruch učení. “Zázrak on-line výuky se opravdu nekoná. Všichni si na jaře pochvalovali, jak nám pěkně tento systém klape, ale opak je pravdou. První plody už sklízíme a další nám dozrávají.”
Názory na distanční výuku on-line formou se různí a za rok jejího trvání dochází stále k nějakým „vylepšením“, ale z hlediska speciální pedagožky je pro děti s poruchami učení i chování ve většině případů naprosto nevhodná: “Ve své praxi sdílím desítky životů svých klientů, které mají děti s různými poruchami učení.” On-line nebaví a nepřináší výsledky ani u dětí bez těchto poruch, paní učitelky by mohly vyprávět, co vše musí s dětmi dohánět a co dostatečně neprocvičily. Rodiny s dětmi s poruchami chování a učení jsou však v těžké krizi už po pár dnech od uzavření školy, natož po roce fungování tohoto systému.”
“V praxi vidím, že dítě s poruchou pozornosti neudrží přes počítač pozornost vůbec,” pokračuje speciální pedagožka Marina Šimanová. Dítě s poruchou učení často nedokáže dávat pozor bez neustálé individuální interakce s pedagogem či asistentem pedagoga. “A to ještě sedí doma ve svém pokoji, kde má hračky a další velmi zajímavé podněty a paní učitelka je tak daleko…”
Děti také velmi lákají technologie, které jsou běžně od rodičů omezovány (zejména u těch starších). Pro žáky není problémem nahrát na komunikační portál do smyčky své krátké video, jak dávají pozor a pak v poklidu hrát hry na mobilu. A nebo prohlásí, že jim nefunguje kamera a dělají si co chtějí. Menší děti mačkají všechny klávesy v dosahu a například vyhazují své spolužáky z vyučování. V poslední době se také projevuje dlouhodobá izolace hlavně pubertálních dětí, které začínají být apatické, vyhýbají se kontaktu s vrstevníky (i tomu přes technologie), úplně ztrácí své sociální kompetence. K problémům s výukou se čím dál více přidávají obtíže psychologického rázu a to u všech věkových kategorií, ale zejména u dospívajících dětí, které by se už měly odpoutávat od rodičů a čerpat hlavně z vrstevnických skupin.
Další významný problém vidí Marina Šimanová v omezení pohybu u některých dětí: “Lednice je velmi blízko a učení je fakt nuda a maminka vaří o tolik líp než ve školní jídelně. Když pomineme narůstající dětskou obezitu, co s nevybitou dětskou energií? Pokud si rodič nenajde čas v každodenním maratonu ještě na hodinu tělocviku, jeho milé ratolesti, zvláště chlapci, nahromaděný přetlak použijí vůči stejně naladěným sourozencům nebo zoufalým rodičům. Agresivita a hustá atmosféra v mnoha rodinách už během prvních opatření na jaře rostla a to ještě bylo pěkné počasí a dalo se víc chodit ven. Teď mi spousta rodičů svěřuje, že jejich děti jsou závislí na technologiích, nedokáží je dostat ven a bojí se o ně.”
Jak vypadá denní realita v rodinách s dětmi, které pro školu “nedýchají”? Rodiče, často sami na homeoffice, nechají dítě na online hodinách připojené bez většího dohledu, protože sami mezitím musí pracovat. Dítě a je jedno, jestli mu je 7 nebo 16 let svou pozornost tříští mezi učitele, sledování, co dělají ostatní, zkoušení, co by mohlo na počítači vypnout nebo zapnout, mobil, svačinu a sourozence. Teprve po obědě začínají něco dělat, pod dohledem rodičů, kteří musejí najít energii na mnohonásobně větší počet úkolů než normálně. A že to dětem s poruchami učení trvá…
A pak se vyskytne problém s příkladem či pravidlem, které rodič ze školy už dávno zapomněl. Napětí narůstá, blíží se večer a stále není hotovo. Jsou tací, kteří to vzdají a mezery ve výuce jsou čím dál větší. Jiní nervózně tlačí na dítě a dítě se logicky brání. Energie na zopakování a zafixování učiva už nezbývá nikomu.
“Ano, doba je teď náročná a pořád nám všichni říkají, jak je návrat dětí do škol naše priorita. Zatím jsem si nevšimla, že by pro to někdo něco udělal. Jen se něco slíbí, rodiče i děti se k tomu upnou a nic se nestane. Tak postupujme už týdny a měsíce. Ať tuto formu vyučování dělá někdo sebelépe, není vhodná pro žádnou věkovou kategorii, ať se učí dobře nebo hůře. Přítomnost paní učitelky a spolužáků dělá vyučování nejen zábavnějším, ale i efektivnějším. Pěstuje i cenné pracovní a sociální návyky, které někteří jedinci velmi rychle ztrácí a jsou plni úzkosti z návratu do školy.” uzavírá speciální pedagožka.