maminka.cz 2.7.2025 SIMONA PROCHÁZKOVÁ
Proč má dnes tolik dětí potíže se soustředěním, udržením pozornosti i respektem k autoritám? Co stojí za jejich problémy v kolektivu nebo se psaním? Čím jim nejvíce pomůžete a jak je správně směrovat? Nejen na to odpoví speciální pedagožka Marina Šimanová ze Speciálně pedagogické a rodinné poradny Pohodová rodina.
Je možné nějak shrnout, proč má dnes tolik dětí nejrůznější problémy při nástupu do školky i školy?
Zjednodušeně lze říct, že žijeme jinak, prostředí děti přirozeně méně stimuluje a my k dětem přistupujeme také odlišněji. Mozek pak nevyužije vrozený potenciál, který je navázán vždy na stimulaci. To, co denně děláme a využíváme, si mozek ponechá a buduje. Naopak, co není opravdu nutné, do toho energii na stavbu synapsí (spojů mezi buňkami v mozku) neukládá.
Když budu konkrétní, dětem chybí hlavně pracovní návyk, praktičnost, rozvinutá řeč a dovednost nebát se chyb a trénovat cokoli do větší kvality. Ale dobrou zprávou je, že s tím můžeme něco dělat. Cíleným tréninkem nebo promyšlenějším přístupem v běžném životě.
Potíže jsou nejrůznějšího charakteru, ale často objevíme problém při vzájemné spolupráci jednotlivých dílčích funkcí – vnímání, myšlení a konání. Abychom napsali dobře například diktát, musíme vše zapojit najednou, ale základní (zejména motorické) úkony už musíme vykonávat automaticky, abychom se mohli soustředit jen na pravidla pravopisu. A tělo dnes děti častěji dostatečně neovládají a neautomatizují, přitom by mělo být zapojeno při každém učení.
Přibývá dětí, které mají velké obtíže se soustředěním a udržením pozornosti…
Ano. Přibývá dětí, které hůře vnímají zrakově (delší soustředění je vyčerpává, zrak pak „vypínají“ ) nebo sluchově (opožděný vývoj řeči často způsobí, že mají na složitější sluchové podněty „zavřené“ uši). Bývají pak agresivnější, mají potíže domluvit se s okolím a ve škole samozřejmě plavou v porozumění textu, nevnímají pedagoga či ignorují diakritiku. Jiné děti nedokážou sedět v klidu, soustředit se a například něco nakreslit nebo čitelně psát. Vše souvisí se vším, proto je dobré pohlídat rozvoj od nejútlejšího věku, nejlépe již od kojence.
Stále častěji také slyšíme, že mají už i velmi malé dětí problém s respektováním autorit. Jaký je váš názor?
Nelze úplně paušalizovat, ale vliv má určitě nejen „nový“ přístup k dětem, ale v kolektivu situaci ještě komplikuje významná různorodost působení v rodinách. Nic není tak jednotné, jako to bývalo ve společnosti po staletí. Když vedeme odmalička děti jinak – vyber si, nemusíš, co a jak bys to chtěl, a tak dále – nemůžeme očekávat, že právě tam, kde bychom potřebovali vše bez diskuse, poslechnou. Nevyznají se ještě v ambivalentnosti sociálních situací, ale to my někdy také ne. Některé naopak zkoušejí, kam až mohou zajít a často jsou zvyklé reagovat pouze na křik.
Nejspíš proto, že zoufalí rodiče jej používají, když už jsou opravdu v koncích a chtějí dosáhnout poslušnosti…
Přesně tak, dokud se nekřičí, nic se neděje. A chceme, aby pedagog na naše děti křičel? Určitě ne, proto by zejména u menších dětí měl v rodinách za pokynem následovat čin. Přestali jsme používat staré výchovné přístupy – strach, trest, jednotné autority a přirozeně drsné životní podmínky. Samozřejmě dnes nechceme takto vychovávat naše děti, ale nemůžeme předpokládat stejné výsledky.
Všechny děti nebudou reagovat na naše doporučení a vysvětlování. Rozvoj a učení je navázáno na mnoho faktorů, my je ve speciální pedagogice umíme zohlednit a přesně cílit na to, co je potřeba trénovat a upravit. Ale to lze jen tam, kde rodiče a následně pedagogové spolupracují a chtějí dětem pomoct.
Samostatnou kapitolou jsou problémy s výslovností a různé vady řeči. Kdy by rodiče měli přestat čekat, že se to samo spraví a začít situaci řešit?
Ideálně? Když se dítě začíná usmívat. Dítě vtahuje do našeho světa pečující osoba a největší zábavou má být pro dítě obličej matky, melodie jejího hlasu, řeč a komunikace. Velmi důležitá je nápodoba a zrcadlení obou aktérů, aby dítě mělo chuť komunikovat. Více se zajímejme o prevenci, je to snazší. Dnes mnoho rodičů vůbec neví, jak na dítě mluvit, aby se řečově rozvíjelo v různých fázích života.
Všechny děti nemají stejný mluvní apetit, někteří rodiče je obyčejnou řečí nemohou zaujmout a brzy se vzdají, nebo jim dlouho stačí, že dětem rozumí neverbálně nebo „jejich“ řečí. Je to krátkozraké, vývojové okno je otevřené právě v nejútlejším věku a mnoho dětí pak řeč nemá dlouho dostatečně rozvinutou a náprava je běh na dlouhou trať.
Stává se, že jde tříleté nebo čtyřleté dítě do školky a ještě nezná barvy nebo tvary, neumí říkadla, někteří prvňáci ve škole zase nezvládají správně držet tužku… Jak velký je to problém?
Opět záleží na mnoha faktorech. Učilo se dítko barvy a nejde to? Obklopili ho rodiče pojmy nebo ho hned zkoušeli a bojí se udělat chybu? Důležité je, aby se dítě chtělo učit, bylo socializované v kolektivu a mělo dobrý pracovní návyk. Nemusíme ho vše akademické učit ještě před školou, ale když mu něco nejde, je u předškoláků čas trénovat bez tlaku na výkon. Zásadní je opravdu řeč, básničky, které správně vyslovují a umí je, i kdybyste je o půlnoci vzbudili. A jestliže se dítě hned nevzdává, když mu něco nejde a není tam špatný genetický terén, za chvíli bude umět to, co ho paní učitelka bude učit.
Některé děti umí barvy v pěti jazycích, protože se to naučily z YouTube, ale paní učitelku nevnímají a hůře se učí vše náročnější. Například dobré základy pro grafomotoriku by děti neměly získávat jen kreslením a psaním. Tam už je jen uplatňují.
Jak dokážou rodiče rozeznat, co právě jejich dítě konkrétně potřebuje, aby se posouvalo ve svém rozvoji?
Obecně lze říct, že všechno z obyčejného života. Rozvoj by měl být co nejvšeobecnější, protože jednu funkci potřebujete v mnoha činnostech a naopak na jedné činnosti se podílí mnoho funkcí. Základní dovednosti potřebujeme do života všichni. Konkrétně opět řeč, komunikaci a slušnost, prodlužovat pracovní návyk na domácích a zahradních pracích, sebeobsluze i hře, zkvalitňovat soustředění tam, kde to dítě přestává bavit. A pak vést k samostatnosti. Nejdřív spolu, pak stále více samo. Takové dítě bude schopné učit se od pedagogů a budou ho nové znalosti a dovednosti těšit.
Jak mohou nejbližší, tedy rodina, podporovat psychomotorický vývoj a naopak čím, i když nevědomky, dítěti škodí?
Opakuji se, ale žijme s dětmi obyčejně a rozhodně bez pasivních technologií alespoň celý předškolní i mladší školní věk. Bohužel vidíme v poradně závislost už u malých dětí a opravdu dá mnoho práce takové dítě znovu vrátit k radosti z učení.
Rozvíjejme raději řeč, zpívejme (klidně falešně) a čtěme dětem, ale chtějme také od nich, aby se postupně vše naučily samy kvalitně. Situace a dovednosti, které chtějí vzdát, jim pomozme pomalu natrénovat. Pracujme s nimi doma i venku, veďme je k výdrži a kvalitě. Doporučuji si uvědomit, jaký typ dítěte máte doma a jak rozvíjet právě toto konkrétní dítě.
Pokud se zaměříme na školáky, do jaké míry by se měl rodič podílet na školní přípravě? Jak vybalancovat, aby byl nápomocný, na druhou stranu to ale dítěti až příliš neulehčoval a vedl jej k samostatnosti a zodpovědnosti?
Velmi záleží na tom, jak dítě prospívá. Dítě se specifickými obtížemi potřebuje trénink, ale ne přísedícího, který jej bude stále vracet k úkolům a hlídat, aby pracovalo a neudělalo chybu. Když se potomkům rodiče věnují, dosahují děti lepších výkonů, ale bohužel často jen doma, protože výsledky ve škole domácí dřině neodpovídají. Musí se na to promyšleněji.
U nás v poradně upravujeme cestu k samostatnému učení každému dítěti na míru. Obecně je ale dobré naučit dítě nebát se chyb, dělat domácí úkoly či přípravu samostatně a pak chyby společně najít a opravit. Nesuplovat práci pedagoga, spíše zjistit a pracovat na tom, aby si dítě začalo z hodin ve škole brát více.