flowee.cz 01.09.2024 MARTINA MALÁ
To, že děti čtou stále méně, je dnes už všeobecně známý fakt. Většina dospělých vidí problém především v tom, že děti raději zapnou mobil, než by si otevřely knihu. Ale co když určitá část viny leží právě na rodičích?
„Největší problém vidím v tom, že digitální média poskytují okamžité uspokojení. Jsou navržena velmi poutavě a atraktivně. Kniha vyžaduje mnohem větší trpělivost, soustředění a také aktivní zapojení všech mozkových funkcí,“ říká speciální pedagožka Marina Šimanová. V rozhovoru otevírá téma nejen četby jako takové, ale také problematiky řečových poruch u dětí.
Je pravda, že děti v posledních letech čtou stále méně? A čím si myslíte, že to je?
Chuť dětí číst v současné době skutečně klesá, což lze částečně připsat na vrub digitálním technologiím, ale také zrychlenému životnímu stylu. Děti mají stále větší přístup k různým formám zábavy, jako jsou videa, počítačové hry a sociální média, které často upřednostňují před knihami. Navíc mají odpoledne mnohem více zaplněna kroužky a víkendy rodinnými výlety. Není čas se nudit a vzít do ruky knihu.
Jak je to s četbou u dospělých lidí? Je pravda, že na knihy je v dnešní uspěchané době stále méně času a lidé „relaxují“ jinak?
Je to tak. Největší problém vidím v tom, že digitální média poskytují okamžité uspokojení. Jsou navržena velmi poutavě a atraktivně. Kniha vyžaduje mnohem větší trpělivost, soustředění a také aktivní zapojení všech mozkových funkcí. Kdo si jednou „zkazí“ mozek něčím jednodušším, jen obtížně se vrací ke složitějšímu. Mozek je evolučně velmi „líný“ – dělá a využívá jen to, co je nutné a nezbytné. Proto se již při učení čtení mnoho dětí vzdává. Čtení vyžaduje velké úsilí a existuje tolik jednodušších činností, zatímco nezbytnost čtení si děti ještě neuvědomují.
I dospělí čtou méně než dříve, často právě vlivem moderních technologií, ale nejde jen o zábavu na nich. Dospělí také více komunikují a déle pracují, například okamžitě odpovídají na maily či zprávy od přátel. Náš mozek je neustále atakován a rozptylován podněty, na které ihned reagujeme. Strávit hodiny s knihou bez vyrušení je pro aktivní generace téměř nemožné, pokud si tento problém neuvědomí a nesnaží se ho cíleně změnit.
Říká se, že právě rodiče by měli nejvíce vést děti ke čtení a jít jim příkladem. Je tedy pravda, že pokud je například matka vášnivá čtenářka, budou její děti také?
Rodiče by určitě měli jít svým dětem příkladem v četbě, ale stoprocentní záruku v tom nehledejte. Děti se sice učí napodobováním a některé, když vidí, že jejich rodiče pravidelně čtou, považují čtení za přirozenou součást každodenního života, ale u jiných to nemusí mít stejný efekt. Některé děti mají rády, když jim rodiče čtou nahlas, ale samy se do knih začíst nedokáží.
Rodiče mohou děti motivovat tím, že jim čtou nahlas, zapojují je do výběru knih, vytvářejí společné čtenářské rituály a diskutují s nimi o příbězích. Je také užitečné, když rodiče dětem ukazují, že čtení je zábavné a obohacující, například tím, že se sami dělí o své oblíbené knihy a příběhy.
Je pravda, že pokud jako rodič budu svému dítěti odmalička málo číst, nebo dokonce vůbec, může to vést k opožděnému vývoji řeči či špatné výslovnosti?
Ano, nedostatečné čtení dětem může mít negativní dopad na rozvoj řeči. Knihy nás krásně vedou k tomu, abychom na žádnou oblast řeči a jazyka nezapomněli. Je však třeba si uvědomit, že v minulosti se všechny děti naučily mluvit, i když doma byla maximálně bible a rodiče často ani neuměli číst.
Pokud budu unaveně a monotónně číst pohádku na dobrou noc, dosáhnu možná uspání dítěte, ale ne rozvoje jeho řeči. Mnoho rodičů si neuvědomuje, že text musí být přizpůsoben porozumění a jazykovým dovednostem dítěte (nelze se orientovat pouze podle věku). Je důležité číst poutavě, zaujmout dítě, zvolit přiměřený přednes, používat synonyma, vracet se k textu a postupně přidávat na obtížnosti.
Opoždění řeči má často neurovývojový podklad (za všechno rodiče nemohou), a proto je třeba k rozvoji jazyka i motivaci ke komunikaci přistoupit odborně.
Metoda pokus – omyl těmto dětem často přináší jen neúspěch.
U nejmenších dětí trénujeme s knížkou i soustředění, a nesmíme zapomenout ani na básničky a říkanky. Společné čtení by mělo být o vzájemné interakci, ne o pasivním přijímání. Jakmile se dítě samo doptává nebo umí převyprávět text, můžeme jako rodiče být spokojení – dítě rozumí a je vtaženo do příběhu či obsahu.
Jak dlouho by rodiče měli dětem denně číst? Můžete upřesnit?
Obecně se doporučuje, aby rodiče dětem četli alespoň 20 minut denně. Tento časový úsek je dostatečně dlouhý na to, aby měl pozitivní vliv na jazykový vývoj dítěte, a zároveň dostatečně krátký na to, aby udržel pozornost dítěte, zejména u menších dětí (u nich začínáme na deseti minutách). Důležité je také, aby čtení bylo pravidelné a stalo se součástí každodenní rutiny, ideálně v klidném prostředí, kde se dítě může plně soustředit na příběh.
Poradíte rodičům, jejichž děti třeba ve třech letech ještě nemluví, jak oni sami jim mohou pomoci?
Rodičům, jejichž děti ve třech letech ještě nemluví, můžeme doporučit, aby s nimi co nejvíce komunikovali, i když dítě ještě neodpovídá. Je však důležité postupovat vývojovými pořadími řeči. Proto je mnohem lepší, když rodiče vede logopedický preventista nebo my jako speciální pedagogové. Připravíme děti ke spolupráci a rozvineme základní řeč pro naše kolegy logopedy. Umíme pracovat s dětmi již od dvou let. Opoždění řeči má často neurovývojový podklad (za všechno rodiče nemohou), a proto je třeba k rozvoji jazyka i motivaci ke komunikaci přistoupit odborně. Metoda pokus – omyl těmto dětem často přináší jen neúspěch.
A proč přibývá dětí s opožděným vývojem řeči?
Vyšší výskyt opožděného vývoje řeči nebo různých poruch řeči lze z naší praxe přičíst změnám v životním stylu a přístupu. Například čeština se stala pouze nudným komunikačním nástrojem. Maminky a starší děti už nepředávají říkanky a básničky v jejich dramatické formě, téměř se nezpívá. Děti také nejsou motivovány mluvit nebo mluvit více, protože naše pracovité maminky často předběhnou potřeby dítěte – například podají pití dřív, než si dítě samo řekne. Rozvinutou větu maminka nepotřebuje, protože dítě často vede rodiče, místo aby rodič jemně vtahoval dítě k sobě. Jen na základě vnímání dospělého se může dítě učit a osvojit si řeč.
U závažnějších poruch řeči je často vrozený sklon, který díky našemu příliš ochraňujícímu modernímu přístupu zůstává ještě více nerozvíjený. I na tomto „terénu“ bychom se museli hodně snažit, ale v mnoha případech se raději ani nezačne. Některé děti jsou přirozeně skromné, mají zajištěny své základní potřeby a jejich maminky jim přece rozumí. Obrovská frustrace však přichází, když se dítě setká s kamarády a okolním světem. Není správné vinit rodiče. Reagují jen na vlivy prostředí, ale je nutné jim vysvětlit důsledky nevhodného přístupu pro jejich dítě a dát jim „domácí úkoly“, aby začali děti správně rozvíjet.
Zmínila jste, že je důležité zvolit vždy vhodnou četbu pro daný věk. Co byste tedy doporučila batolatům, a co naopak dětem v předškolním věku?
Záleží na schopnostech dítěte. Některým dětem můžete ve třech letech už číst jednoduché texty, zatímco jiné se teprve učí základní pojmy nebo zvládají jen pár citoslovcí. Je dobré postupně projít všemi úrovněmi knih. Pro batolata jsou vhodné knihy s jednoduchými obrázky, krátkými texty a interaktivními prvky, jako jsou otevírací okénka nebo hmatové prvky. U předškoláků mohou být knihy s delšími příběhy a více textu, ale stále by měly být bohatě ilustrované, aby udržely jejich pozornost. Důležité je také ověřit, zda předškolák podrobně vnímá text nebo si mnoho informací dovozuje z obrázků. Jak to zjistit? Nechte dítě příběh vyprávět.
Básničky a zpívání jsou velmi důležité, protože rozvíjejí cit pro rytmus, melodii a výslovnost, což jsou klíčové prvky jazykového vývoje. Pravidelné zpívání a recitace také posilují paměť a zvyšují dětskou radost z jazyka. Na tom, co dítě umí zpaměti, se lépe trénuje výslovnost jednotlivých hlásek. Čím vícekrát dítě básničku řekne s rodičem, tím větší šanci na přirozenou řečovou korekci získá. Pilování hlásek se nenaučíme jen podle dobrého mluvního vzoru, musíme do něj „půjčit“ i vlastní tělo a opakovat a opakovat.
Jednou z častých poruch čtení je dyslexie. Jak přesně se projevuje a v jakém věku ji lze diagnostikovat?
Dyslexie se nejčastěji projevuje obtížemi při osvojování si čtení – projevy mohou být různé. Některé děti mají potíže s pamatováním si písmen nebo s jejich spojováním do slabik či celých slov (v závislosti na metodě, kterou se učí číst). Čtení může být pomalé, nebo naopak plynulé, ale bez porozumění. Časté jsou také chyby a záměny písmen při čtení.
Děti s dyslexií mohou mít také potíže s pravopisem, orientací v čase a prostoru nebo s organizací. Tyto problémy pramení z deficitů dílčích mozkových funkcí, které však ve speciální pedagogice umíme posilovat a trénovat, aby děti čtení hned nezavrhly. Dyslexii lze obvykle diagnostikovat až po přiměřené době nácviku čtení, tedy na konci 2. třídy. Do té doby je důležité dětem dát čas, netlačit na výkon, ale zároveň pravidelně trénovat.
V mnoha školách, kde chybí autorita a jasný nárok ze strany pedagoga, čtou děti opravdu méně. Výběr titulů bych ponechala na odbornících, ale nelze vše nechat jen na zábavě a na rozhodnutí dětí.
Diagnóza dyslexie je stanovena na základě komplexního vyšetření, které zahrnuje testy čtení, psaní, paměti a jazykových dovedností, a obvykle ji určí Pedagogicko-psychologická poradna (PPP). I když dítě má diagnózu dyslexie, neznamená to, že je ze čtení omluveno – čtení bude potřebovat celý život. Naším úkolem je rozvinout jeho čtenářské dovednosti do přijatelného tempa a porozumění. Nejde o to nutit děti více číst, když jim to nejde, ale spíše o promyšlený trénink této dovednosti a oslabených mozkových funkcí, které dyslexii způsobují.
Jak tedy děti motivovat k četbě – zábavnou formou, aby je to bavilo? Měla byste pro rodiče nějaké tipy?
Motivovat děti k četbě lze hravou a zábavnou formou. Například můžete pořádat tematické čtenářské večery, kdy si dítě může vybrat knihu podle svého zájmu. Rodiče mohou také pořádat „čtenářské výlety“, během kterých společně navštíví knihovnu nebo knihkupectví a vybírají si knihy. Je důležité dětem ukázat, že čtení není jen povinnost, ale i zábava. Toho lze dosáhnout například tím, že společně vytváříte vlastní příběhy nebo ilustrujete přečtené pohádky. Někdy pomáhá i psaní vlastní knihy nebo deníku. U starších dětí můžete při čtení střídat role nebo číst společně nahlas.
Je však důležité si uvědomit, že děti budou mít větší radost ze čtení, když jim to půjde snadno. Proto je na počátku důležitá struktura práce, výdrž a trénink. Jakmile se dovednosti zlepší, mohou děti začít sklízet ovoce své práce. Mnoho dětí v naší poradně tvrdilo, že čtení nemají rády, ale jakmile si čtení natrénovaly, najednou se nadšeně chlubily, co všechno už přečetly.
Co si myslíte o tom, když například rodič dává přednost před četbou pohádek například vymýšlení vlastních příběhů?
Vymýšlení vlastních příběhů může být velmi přínosné a podporuje kreativitu dítěte. Důležité je, aby dítě slyšelo rozmanitý jazyk a bylo vystaveno různým typům příběhů, ať už jde o tradiční pohádky, nebo vlastní vymyšlené příběhy. Může to také posílit vztah mezi rodičem a dítětem, protože jde o společnou aktivitu, která podporuje komunikaci a představivost. Je také moc hezké, když rodič zakomponuje dítě do příběhu a znovu s ním prožije denní zážitky.
Nicméně bych ani tak nevynechávala knížky. Jsou psány jiným jazykem, kterému se dítě také potřebuje naučit rozumět. Knihy nabízejí bohatou slovní zásobu a strukturu, kterou si dítě osvojuje čtením.
Já osobně vnímám problém i ve školách. Děti nečtou, protože je to nebaví a ani to po nich nikdo nevyžaduje. Jak by podle vás mohly školy děti motivovat k četbě?
Vidím to podobně. V mnoha školách, kde chybí autorita a jasný nárok ze strany pedagoga, čtou děti opravdu méně. Výběr titulů bych ponechala na odbornících, ale nelze vše nechat jen na zábavě a na rozhodnutí dětí. My je musíme jemně vést a vzdělávat. Mozek je totiž evolučně nastaven tak, aby si nepřidělával práci, pokud to není nezbytné.
Marina Šimanová
Věnuji se individuálním nápravám specifických poruch učení a chování dětí od 2 do 18 let ve Speciálně pedagogické poradně Pohodová rodina. Pracujeme vždy s celou rodinou, zejména informujeme a vedeme rodiče, aby včas pomohli svým dětem s opožděným nebo nedostatečným rozvojem a zmírnili tak handicap. Aplikuji speciální pedagogický přístup, který je komplexní a návodný. Nejčastěji využívám percepčně motorická cvičení, která díky neurovývojovým principům přinášejí významná zlepšení napříč diagnózami poruch učení.
Učitelé by mohli motivovat žáky k četbě tím, že propojí čtení s jinými aktivitami, jako jsou projekty, diskuse nebo dramatizace. Důležité je, aby děti viděly čtení jako příležitost k objevování a rozvoji, nikoli jen jako povinnost. Některé děti možná nikdy nezískají vášeň pro knihy, a to je v pořádku, hlavní je, aby uměly čtení využívat funkčně ve svém životě.
Můžete uvést i konkrétní příklady, s čím se ve své praxi v souvislosti s nedostatečnou četbou u dětí setkáváte? Projevuje se to například i v jiných aspektech?
Často se setkáváme s tím, že děti jen málo trénují, a proto jim čtení nejde. Některé se nad textem ani nesnaží zamyslet, raději rovnou řeknou, že nevědí, a nechají vysvětlování a případnou práci s textem na rodičích. Máme na to své postupy a většinou se velmi rychle dostaneme k úspěchu – ke čtení s porozuměním.
Další skupinu tvoří děti s vývojovými obtížemi či specifickými poruchami učení, které mají mimo jiné problémy s tempem čtení a porozuměním textu, což negativně ovlivňuje jejich celkové školní výsledky. Tyto děti často zaostávají v předmětech, kde je důležité právě čtení s porozuměním, jako je matematika, přírodopis nebo dějepis.
Nedostatečná četba se také projevuje ve slabší slovní zásobě a menší schopnosti vyjadřovat své myšlenky. Děti, které málo čtou, mají častěji problémy s koncentrací a mohou být méně motivované ke studiu obecně. Nedostatek čtení může ovlivnit i jejich sociální dovednosti, protože četba rozvíjí empatii a schopnost porozumět jiným lidem a situacím.