HONZÍK 7 LET
Nadané dítě může být pro pedagoga i rodiče stejně těžkým oříškem jako dítě s poruchou učení.
Tento rok se mi sešlo několik malých prvňáčků, kteří dokázali rozložit třídu a dovést paní učitelku k zoufalství už na konci září. Všichni byli velmi chytří, ale sociální zkušenost se nedá dotáhnout v šesti letech vysokým IQ. Stejně jako děti s poruchami učení, potřebují tyto děti vést k empatii, umět si počkat a třebaže mají na vše argument, neznamená to, že budou řídit vždy a všude ty ostatní.
Například malý Honzík, který v malém kolektivu s individuálním a chápajícím přístupem paní učitelky i paní asistentky, nedělal v hodinách skoro nic až na neustále vyrušování. O přestávce to teprve bylo s ostatními chlapci rodeo. Mnoho věcí se naučil jen tak mimochodem, co by ho stálo nějakou námahu a nešlo na první dobrou, zásadně nedělal.
Přišel na speciálně pedagogický test s oběma rodiči. Zvídavé krásné dítě, ale s ďáblíky v očích. Úkoly plnil celkem ochotně, ale pak to začne zkoušet…takhle ne, takhle ano a co já na to? No a já samozřejmě nic – základ praxe speciálního pedagoga je laskavé vedení dětí k cíli, promísené s jistotou a důsledností, když se chtějí zbytečně vzdát. Honzík mě s neuvěřitelnou rychlostí otipoval jako zbytečnou námahu a dál už spolupracoval příkladně. Zato rodiče terorizoval velmi vytrvale každých pár minut, když jsme si povídali. Vyšlo najevo, že tatínkovi se moc líbí “síla a energie” jeho potomka a včas ji nedokázal nasměrovat k něčemu užitečnému. Pracovní návyky z domova bohužel neměl žádné. Dělal vždy jen to, co chtěl. Dnes děti nemusí doma pomáhat, a pak nejsou zvyklé dělat něco, co už je nebaví, ale přináší nám užitek. Maminka doma vše od rána do večera dělala sama. Chlapce opečovávala a tatínek se spíš choval jako kamarád, protože byl pracovně hodně vytížen.
Naše pracovité maminky však své děti často zachrání, když jim vysvětlíme, proč je něco důležité a jak postupovat. Nejinak to bylo i v tomto případě. Tatínek mi dal za pravdu a zbytek byl na mamince, protože neměl čas (teď to ještě jde, ale za chvíli Honzík bude potřebovat více jeho než maminku).
Dostali naši “desetiminutovku” na doma a poctivě trénovali. Už za měsíc s ním byla doma lepší řeč, dostal více povinností. Časem si doma maminka Honzíka nemohla vynachválit. Úspěchy ve škole ale byly stále minimální, automaticky se efeket zlepšení a spolupráce nemusí v jiném prostředí dostavit. Jakmile se chlapec dostal do kolektivu, opět chtěl vyniknout a moc dobře věděl, co zabere. Tady máme ruce krátké a je mnohem jednodušší, když nám pomáhají pedagogové či asistenti pedagoga. Jasným a strukturovaným pozitivním přístupem, který je směřován k dítěti, ne k rodiči. Rodič, který dostává každý den vzkaz na A4, co dítě udělalo špatně, velmi rychle rezignuje nebo začíná s pedagogy bojovat.
Nakonec se nám to povedlo, stejně jako u ostatních velmi podobných chlapců. Jejich sílu, temperament a tendenci vynikat jsme nezměnili, ale naučili jsme je, že musí vnímat více i ostatní, dělat občas trochu nudné věci, umět se přizpůsobit a počkat. Jen tak mohou uplatnit svůj vrozený potenciál a nadání.
Ráda bych poděkovala i pedagogům a asistentům pedagoga, kteří pomohli dětem uspět. Jen naše společná práce může dětem pomoci. Bezpečně natrénovat doma a pak “prodat” ve škole.