Dítě s poruchou učení není hloupé!

A sice prvně do pedagogicko-psychologické poradny (PPP), abyste měli jasno, zda váš malý školák netrpí nějakou specifickou poruchou učení. PPP vede školu, ale i rodiče k tomu, jak takovému dítěti pomoct, doporučuje vhodné metody výuky, postupy práce, učební materiály i kompenzační pomůcky. Navrhnout může také vzdělávání podle individuálního vzdělávacího plánu nebo podporu asistenta pedagoga. Když totiž budete vědět, jak na to, a naučíte se s dítětem správně pracovat, potíže se dají řešit.

Když se přidá předpona „dys“
S výrazem specifická porucha učení se rodiče mnohdy vůbec poprvé
setkají až poté, co se jejich prvňáček s vypětím sil lopotí se čtením, psaním nebo počítáním. Učitelé i máma s tátou si začnou všímat určitých obtíží, které jsou pro nejrůznější dysfunkce typické: Dítko má problémy se zapamatováním jednotlivých písmen, nedokáže je správně spojovat, trápí se nad čtením, zaměňuje hlásky a dopouští se řady chyb při psaní nebo počítání. Tyto „problémy“ přitom nijak nesouvisejí
s mírou jeho inteligence. Při včasné diagnostice a správném přístupu jim později nic nebrání, aby byly schopné bez jakýchkoli problémů vystudovat i vysokou školu. Poruchy učení často doprovází porucha
pozornosti. Takové dítě se nevydrží dlouho soustředit na zadaný úkol, je roztěkané, nedává pozor, vyrušuje, neposedí… A tak je často považováno za drzé a nevychované. Nějakou formou specifické
poruchy učení trpí dnes každé desáté dítě, třikrát častěji se vyskytují u chlapců. Důležité je, aby rodiče věděli, že jde o problém, který má řešení. Proto, když uslyšíte z úst učitelky, školní psycholožky nebo speciální pedagožky ve spojení s vaší ratolestí slovo začínající na „dys“, není to důvod k panice. A už vůbec nejde o nic, za co byste se měli
třeba stydět nebo si vyčítat.

Pomůže logoped i psycholog
„Může se zdát, že specifických poruch učení u dětí přibývá, nicméně je to způsobeno přesnější diagnostikou. Typické jsou dyslexie (porucha čtení), dysgrafie (porucha psaní ve smyslu úpravy), dysortografie
(porucha pravopisu) a dyskalkulie (porucha matematických schopností). V mnoha případech se nevyskytují izolovaně, ale kumulují se. Jejich podstata spočívá v tom, že jedinec je limitovaný ve schopnosti
naučit se číst, psát nebo počítat běžnými metodami a bez specifické podpory. Proto poruchy učení,“ objasňuje psycholožka Eva Šimotová. Pokud máte jakékoli obavy, je dobré vyhledat odpovídajícího odborníka. V případě potíží s vývojem řeči logopeda, v případě
potíží celkového vývoje klinického dětského psychologa. Ti posoudí, zda se jedná o problém, či nikoli. „Některé diagnózy se s určitostí dají diagnostikovat až v pozdějším věku, ale i tak vyšetření napovědí, jak k dítěti přistupovat. Odborník doporučí a ukáže, jak s dítětem pracovat,
stanoví co, jakým způsobem a jak často procvičovat. Zná míru dětské unavitelnosti, pozornosti, náročnost vybraných úkolů. Pak je dobré se těchto doporučení držet, stanovit si pravidelný režim, udělat si jako rodič čas a prostor,“ uvádí Kateřina Rangotis Benešová, speciální
pedagožka a terapeutka ze základní školy Livingston.

Kdy poruchu učení diagnostikovat?
Většina odborníků se shoduje, že diagnostikovat dítě již v první třídě je brzy. Návštěvu v pedagogicko-psychologických poradnách doporučují v prvním čtvrtletí druhé třídy. „Po vyšetření v poradně škola dostane doporučení a společně se s rodiči domluví na podpůrném programu. Snad v každé škole funguje speciální pedagog, který vede hodiny
speciálně pedagogické péče, individuální či skupinové, pro děti, které to mají doporučené,“ vysvětluje Zdeňka Masopustová, ředitelka studijního centra BASIC. „S narůstajícím objemem učiva se potíže prohlubují a školák toho má na zvládání ještě více. Pokud se u dítěte projevují již
na začátku nebo v průběhu první třídy nějaké potíže s učením, je potřeba je co nejrychleji začít řešit,“ apeluje Zdeňka Masopustová na rodiče, aby nic neodkládali a nečekali, že „se to samo zlepší“. Diagnózu poruchy učení lze spolehlivě učinit na konci druhé třídy. „Do té doby děti různě rychle dozrávají, tvoří se důležité spoje v mozku. Postačí
individuální přístup pedagoga a komunikace s rodičem, aby dítěti, které potřebuje více procvičovat, pomáhali všichni stejným způsobem,“ uvádí speciální pedagožka Marina Šimanová.
Specifické poruchy se projevují různě a i podle toho se postupuje
při nápravách. „Někdy stačí docvičit jednu dílčí mozkovou funkci a u dítěte se zlepší nejen koncentrace pozornosti, ale zároveň i čtení a matematické schopnosti,“ vysvětluje speciální pedagožka.

Ne, nejsi divný, broučku!
V první řadě by rodiče měli zaujmout postoj, že dítě není zvláštní, pomalejší, nebo že má snad nějakou vadu. „Musíte se chovat tak, že se vše zvládne. Klidný, trpělivý a chápající přístup velmi pomůže. Aby bylo řešení efektivní, je potřeba se vrátit k základům, a ty ukotvit. Pokud se dítěti pletou při čtení písmenka, musí nejprve zvládnout ta. Poté následně lehké čtení a pak až může přejít na náročnější úkony či učení pravopisu a tak dále. Pokud nevybudujeme tyto základy, další učivo nebude navazovat a bude to trápení. Dítě se nějakou látku naučí, ale brzy ji zapomene,“ říká Zdeňka Masopustová. Podle Mariny Šimanové je velkou výhodou spolupráce se speciálním pedagogem, třeba hned od pololetí první třídy: „Třebaže školák žádnou diagnózu nemá, ale doma trpí dítě i rodič nad úkoly či čtením. Nebo je dítě ve škole nepozorné či ze svého výkonu nešťastné. Než nabírat stále větší zpoždění za spolužáky, vyplatí se natrénovat oslabenou funkci – děti rozkvetou a neprojdou fází školního neúspěchu, negace a vzdávání se.“

Čím dítě motivovat a zaujmout?
Většina dětí se do první třídy těší. Na paní učitelku, kamarády, že se naučí číst, psát, počítat… Ale tím, jak malý školák nasbírá selhání, neúspěchy, nezdary, do učení se mu chce čím dále méně. Však to znáte i u sebe. Pokud máte nějakou aktivitu, která vám nejde, zaujímáte k ní negativní přístup. Pokud dítě bude zažívat úspěch, tak se bude chtít učit. „Učení musíme brát jako přirozenou formu. Protože pokud ho budeme považovat za nutné zlo nebo povinnost, dítě nebude bavit. Je důležité v každém předmětu najít cíl – proč by se to mělo učit. Cíl slouží k vnitřní motivaci, která je velice hodnotná. Rodiče se někdy snaží o vnější motivaci, slibují dětem odměny nebo naopak tresty. Vnitřní motivace
je o tom, že dítě je přesvědčeno, že se chce určité věci naučit a že tyto znalosti potřebuje,“ popisuje Zdeňka Masopustová.
Děti s poruchami učení mnohdy prožívají pocity frustrace, úzkosti, mají potíže se sebedůvěrou, sebevědomím, provází je negativní sebehodnocení. „Poruchy učení jim často přinášejí nepřijetí ze strany učitelů i spolužáků. Je tedy vhodné soustředit se i na mezilidské vztahy, vztah k sobě samému a rozvoj emoční inteligence,“ zdůrazňuje Eva Šimotová.

Žádný dril, křik a biflování
Protože ty vážně nejsou efektivní! U některých rodičů panuje bohužel přesvědčení, že čím víc bude dítě například číst, tím se jeho schopnost čtení zlepší. „Tento přístup ale u poruch učení neplatí, naopak je často kontraproduktivní a dítě odrazuje. Je potřeba se zaměřit primárně na oslabené funkce, které poruchy učení způsobují, tedy na rozvoj zrakového a sluchového vnímání, řeči, pozornosti, paměti, motorických dovedností. Volte atraktivní formy práce, hledejte způsoby, které dítě baví. Například místo čtení dlouhých textů v čítance nabídněte komiks, krátké sloupky v encyklopedii, texty doplněné obrázky. Místo přepisů z učebnice ať dítě trénuje psaní tím, že si píše vlastní příběhy, deníkové
záznamy a podobně,“ doporučuje Eva Šimotová. Hned od začátku školní docházky se snažte budovat samostatnost a odpovědnost dětí. „Prvňáčkovi nechystejte věci do školy za něj, ale dbejte, aby si každý den zkontroloval, co má za úkol, připravil si věci na druhý den. Projděte spolu žákovskou knížku nebo elektronickou aplikaci, ve které se
školou komunikujete. A postupně pak snižujte svoji pomoc a podporu,“ radí Kateřina Rangotis Benešová.

Nepomáhejte až příliš
Když se má dítko dennodenně učit něco, co mu nejde, a tím pádem ho samozřejmě nebaví, je ve stresu a s ním i rodiče. Probíhá dennodenní boj o úkoly či čtení. „Rodič pomáhá potomkovi s přípravou do školy ze všech sil. Jenže tato pomoc bývá právě u dětí s poruchami učení kontraproduktivní. Vysvětlování pouští jedním uchem tam a druhým
ven a přílišná ochota dospělých je vede k takzvané naučené
bezmocnosti. Samy děti pak nezvládají vůbec nic – ani
doma, ani ve škole. Je to začarovaný kruh,“ popisuje Marina Šimanová. S trochou nadsázky říká, že spoustu rodičů učí, jak dětem spíše nepomáhat než pomáhat: „Přesněji, pomoct jim promyšleně k sebejistotě a samostatnosti.“