Marek 10 let
Pořád mě i po tolika letech praxe dokáže překvapit, o kolik se děti díky cvičením dokáží posunout. Jako nedávno… maminka s desetiletým chlapcem předvádí cvičení, které jsem mu musela dát už podruhé a mě padá brada. JE TO TAM!
Porozumění, srozumitelné vyprávění, kontext, reakce i radost ze vzájemného sdílení. Dítě, které bylo léta raději samo v sobě a utíkalo od nás si se mnou povídá a ještě ho to baví! HURÁ!
Jako speciální pedagog diagnózy nedávám a řídím se jen podle oslabených dílčích mozkových funkcí (a ty máme mimochodem všichni různě namíchané), které trénujeme do co nejlepší kondice. Proto u našich příběhů nebudu specifikovat diagnózy, ale pouze to, co dítě neumělo a nakonec se naučilo.
Dnešní příběh je o mém dlouholetém klientovi, chlapci, který ke mně chodí s přestávkami již od šesti let. Když přišel, skoro nemluvil, výslovnost byla po dlouhou dobu velmi špatná a komunikace jej stála takové úsilí, že jen bezmyšlenkovitě opakoval. Raději byl ve svém světě a námi se moc nezabýval. Skvělé bylo, že “našich deset minut cvičení” celá léta s maminkou denně cvičil, věděl, že dostane odměnu a zvykl si na každodenní práci. Rozmluvili jsme ho, nahráli “větší oční kontakt”, posunuli porozumění. Ale pořád byl “pryč”, když jsme ho záměrně nevtahovali k nám. Chlapec se rok za rokem lepšil. Naučil se číst (bez většího porozumění), pak počítat, ale raději tipoval, než by se nad příkladem zamyslel. Maminka se ale nevzdávala a já také ne. A díky každodennímu tréninku začal počítat přes desítku a pak i dál. Pochopil číselnou osu. S kolegyní logopedkou dřel více na výslovnosti a okolí mu konečně začalo rozumět. Ale stále bylo chabé porozumění a nechuť ke komunikaci.
A proto jsme se museli k jednomu cvičení vrátit, aby ještě o pár schůdků poskočil. Někdy udávám příklad, že dílčí mozkové funkce jsou jako puzzle a dokud nevložíme poslední dílek, mozek stále nepracuje tak, jak by měl. A najednou je to tady! Výslovnost skvělá, pohotovost odpovědí je neuvěřitelná. Poslední dílek z puzzle zapadl. Asi přijdu o dalšího mého oblíbence a jeho maminku, která si všechna má doporučení a návody vždy důkladně zapsala a svědomitě doma s chlapcem nacvičila. Posunout se můžeme i tam, kde by nás diagnóza mohla brzdit, stačí jít postupně a vydržet, i když se hned nedaří. Krok za krokem, schod za schodem…
P.S. Druhý den se vítám s novými klienty a co nevidím? Klučík sice skvěle vyslovuje, ale neudrží delší oční kontakt, porozumění a komunikace vázne (jak se říká, já o koze, on o voze), utíká do svého světa… mám tu NÁHRADNÍKA!
Držím palce všem rodičům, kteří se nevzdávají! Každý pokrok se počítá!