maminka.cz 11.5.2024 SIMONA PROCHÁZKOVÁ
Proč má stále více dětí problémy s řečí a výslovností, čím škodí batolatům a předškolákům absence povinností i moderní technologie, co by měli rodiče dělat místo obskakování potomků a čím jim dokážou sami pomoct k úspěchu? Zeptali jsme se speciální pedagožky Mgr. Mariny Šimanové z poradny Pohodová rodina.
Nějakou vadou řeči trpí každé čtvrté dítě v předškolním věku, což je alarmující. Kde vidíte příčiny?
Příčin je mnohem více, než se na první pohled zdá. Zjednodušeně můžeme říci, že je to kvůli odlišnému způsobu života, než pro který jsme se evolučně vyvinuli. Určitě nemá smysl obviňovat rodiče, že dělají vše špatně, jen si v dnešním pohodlí musíme více uvědomovat, jak dětem zajistit přirozené podmínky pro celkový rozvoj.
A co je tedy pro rozvoj řeči u nejmenších dětí ze všeho nejdůležitější?
Zájem, chuť a pak také vytvářet důvody, proč komunikovat. Tím nejzajímavějším, co by mělo dítě od kojeneckého věku vidět, by měla být tvář maminky, oční kontakt, pohyb rtů a hra s melodií a řečí. Každodenní divadlo při představování světa, tedy vzájemné zrcadlení a nápodoba. A také opakování stále stejného, aby si mohl mozek vytvořit dobré spoje a stopy. Lidé si tisíce let předávali řeč naprosto přirozeně. Ale žijí naše děti v prostředí, kde jedinou zábavou je obličej matky a její zpěv a jedno chrastítko?
To určitě ne… Spíše jsou přehlcovány obrovským množstvím podnětů a informací, že?
Přesně. Zahlcujeme je mnoha podněty, které málo prohlubujeme. Dítě se přirozeně zajímá o svět kolem sebe a rodič by jej měl ve všech oblastech vést jemně a přirozeně ke kvalitě a prodlužování času u různých činností. Okolní svět vždy po dětech celkem tvrdě vyžadoval, aby se rychle učily, aby přežily a byly užitečné. Toto se v mnoha rodinách otočilo a některým typům dětí to neprospívá. Vy byste dobrovolně myla nádobí, když to za vás někdo automaticky udělá? Hodně toho dnes svádíme na pasivní technologie a dnešní rodiče nemají na děti čas. Není to samozřejmě pravidlem, jen se dětem věnujeme jinak.
Mám pocit, že se jim až křečovitě snažíme hledat zábavu, protože u jedné činnosti děti mnohdy nevydrží delší dobu, jsou roztěkané…
A myslíme si, že hračky je mají zabavit. Vytratil se přirozený smysl rodiny a komunikace, tedy, že pracujeme společně, a proto přežijeme a máme se lépe. A protože je práce stereotypní, tak si vyprávíme, zpíváme. Děti samozřejmě takto dlouho nevydrží, jdou si hrát. Ale kdy mohou práci opustit, to by měl opět jemně řídit rodič, aby se prodlužovalo soustředění a trénovaly potřebné dovednosti.
Dále musíme zohlednit vliv genetického nastavení. Některé děti vše přirozeně vyžadují, tam se to dobře radí – ať uděláte cokoli, tyto děti mít problémy nebudou. Učí se rychle a nápodobou. Ale to, co funguje u sousedů, nebo u „guru na výchovu“ na sociálních sítích, nemusí korespondovat s genetickým nastavením našeho dítěte. Některé děti mohou být pasivnější při učení nápodobou nebo naopak dominantní v prosazení svých zájmů.
A jak takové děti „donutit“ k aktivitě, povzbudit je a motivovat, aby se chtěly učit, zkrátka nebyly líné?
Dnešní děti mají všeho moc, vše je nahraditelné a pokud se to sejde s trošku „silnějšími“ geny („já chci“), vůbec se nemusí rozvíjet – v kontaktu, v řeči, komunikaci, soustředění, umění něco umět. Základní potřeby jsou předem splněny a ony si žijí svým životem. S nadsázkou jim říkám „docenti na penzi“, kteří si bádají a zajímají se jen o svoje vynálezy. K tomu mají samozřejmě hospodyni, která plní všechna jejich přání a běda, když není čaj ve čtyři na stole. Jenže… když je tříleté dítě „docent“, nechce a nepotřebuje se učit od zkušenějších. Stačí pár povelů, někdy i gest, a víc není potřeba. Mozek ze své podstaty vždy šetří energii – když to nejde snadno nebo není motivace, nenamáhá se. Dnes musíme děti ke všemu trochu uměle a promyšleně vést. Potřebovala snad dříve maminka motivační tabuli, aby se dítě ráno rychle obléklo? Ne, v místnosti bylo motivačních osm stupňů…
Tudíž máma jako kuchařka, posluhovačka, zásobovačka i osobní asistentka, která je stále po ruce a vymyslí, zařídí a naplánuje, to je pro dítě špatně… Jak najít rovnováhu?
Neznamená to, že dnešní rodiče jsou špatní, jen to mají těžší. Nereagují na prostředí před 100 lety, ale na změť protichůdných informací, žijí jinak a vše se rychle mění. Dětem se někdy věnují až moc, vše dělají za ně, nechávají je jen si hrát, rozvíjejí akademické vzdělání na úkor toho přirozeného, neopravují děti v řeči, aby je nedemotivovali, hledají jim zábavu, žijí jejich život. Máme to dnes jinak nastaveno, ale evolučně jsou děti stále stejné.
Rodiče potřebují vědět, co vše rozvíjet a jak, protože oni mohou dětem pomoct nejvíce.
Dobrá zpráva je, že mozek dětí reaguje na stimulaci, která přichází i později, jen to dá více práce. Skvělé metody na to má již desetiletí speciální pedagogika, která děti umí naučit, jak dojít k úspěchu, když něco nejde. Rodiče mohou využít naše webináře nebo videokurz pro rodiče „nemluvek“, aby podle jednoduchých návodů rozmluvili a rozvíjeli své ratolesti.
Do jaké míry ovlivňují vývoj řeči u dětí pasivní technologie?
Všudypřítomné a velmi chytlavé technologie zejména malým dětem v rozvoji řeči a komunikace opravdu nepomáhají. Opět, u některých dětí to jako doplněk není problém, jinde vidíme závislost již ve dvou letech. Rodiče by měli vědět, že u nezralých mozků pasivní zábava prostřednictvím technologií mnohem více bere, než dává. A pro děti nebude už nic dost zábavné… Ty, které žijí v rodinách bez každodenního přístupu k této zábavě, jsou krásně připravené učit se, nenudí se, výborně komunikují, přirozeně zapojují inteligenci a všechny dílčí mozkové funkce. Rodiče by se měli zamyslet, jaký typ dítěte mají a podle toho postupovat.
Ve své praxi se setkáváte s nejrůznějšími problémy, které rodiče s malými dětmi řeší. Které patří v raném věku mezi vůbec nejčastější?
Nejvíce s kolegyněmi u nás v poradně vnímáme, že se děti málo učí přes zkušenost s tělem, přestože to je základní způsob učení, který nám dala příroda. Často slyšíme, že děti se dnes méně hýbou. Některé se hýbou dost, ale chybí jim kvalita a výdrž jak v jemné motorice, tak v té hrubé. To vše souvisí i s řečí. Všichni se lépe učíme, když si věci zkoušíme, než když je jen vidíme a slyšíme. A ještě je hodně musíme opakovat. Pak je tělo připravené používat přirozenou inteligenci.
DNEŠNÍ RODIČE NEJSOU ŠPATNÍ, JEN TO MAJÍ TĚŽŠÍ. NEREAGUJÍ NA PROSTŘEDÍ PŘED 100 LETY, ŽIJÍ JINAK. DĚTEM SE NĚKDY VĚNUJÍ AŽ MOC, VŠE DĚLAJÍ ZA NĚ, NECHÁVAJÍ JE JEN SI HRÁT, NEOPRAVUJÍ DĚTI V ŘEČI, ABY JE NEDEMOTIVOVALI, HLEDAJÍ JIM ZÁBAVU, ŽIJÍ JEJICH ŽIVOT.
Hodně předškoláků i školáků má dnes potíže se soustředěním a udržením pozornosti, pletu se?
Nepletete, ale i soustředění se dá trénovat a zlepšit. Vždy je samozřejmě ve hře i genetické přednastavení, ale učení a správná stimulace dokáže dost. Mnoho dětí nedokáže ohlídat při řeči artikulaci, obsah, gramatiku, oční kontakt, vybavit si pojmy. Tělo se předbíhá nebo zpožďuje, děti se vzdávají. Vliv integrace mozkových funkcí a jejich kvalita ovlivňují při učení všechny složky – řeč, grafomotoriku, psaní čtení i počítání. A je třeba je denně trénovat. Dříve stačily hry s říkankami, které děti celé roky prováděly stejně, jen se vzrůstající obtížností, práce a zpěv, hra a pracovní nástroje, které se učily ovládat. Každý malý kluk uměl vyřezat lodičku, holčička vyšívat.
Buďme konkrétní, čím tedy mohou rodiče sami svým dětem pomoct ke správnému rozvoji, nejen řeči?
Pro rodiče nejmenších mám jednoduchý návod: Žijte s dětmi více „postaru“, jen základní pilíře upravte na moderní dobu. Například nemusíte mít kvůli stimulaci klenby nohy na podlaze udusanou hlínu, vše zajistí rozházené lego a dlouhé procházky. Více děti veďte k tomu, co budou v životě potřebovat a nespoléhat na to, že jim vše půjde samo. A začněte již od kojence. Udržujte co nejvíce oční kontakt, zpívejte, říkejte básničky.
Představte jim včas řeč a komunikaci jako úžasné divadlo a možnost zábavy, i příležitost něco získat. Říct si o víc! Hodně se společně hýbejte, nehoňte se stále za něčím novým a ještě zábavnějším. Naopak, podporujte výdrž a kvalitu, u jakékoli činnosti. A pak nechte děti v získané dovednosti samotné. Toto platí po celý batolecí i předškolní věk.
A když, přes to všechno, vidím, že s řečí má moje dítě problém, kdy je čas obrátit se na odborníka?
Pokud přirozený rozvoj nestačí a rodiče vidí, že se dítě opožďuje v rozvoji řeči, hře i učení a ještě si hodně „jede po svém“, neměli by otálet a dorazit k odborníkům nejen pro diagnózu, ale hlavně pro rady, jak s potomkem efektivně a cíleně doma každý den pracovat a dál podporovat všestranný rozvoj. Mnoho rodičů pro své dítě udělá maximum, aby bylo úspěšnější, než předpovídá diagnóza. Opravdu to díky promyšlenému učení jde! Nám se osvědčuje propojit logopedický přístup se speciálně pedagogickým. Pokroky jsou díky zařazení percepčně motorických cvičení rychle viditelné.
Pořádáte semináře pro pedagogy z mateřských škol. Zrovna probíhají zápisy do školek, prozraďte, co vidí samotné učitelky jako největší zádrhele u dětí, které přicházejí k zápisu?
Pedagožky to vidí stejně jako my jen u praktických činností. Dramaticky přibývá dětí, které vůbec nemluví nebo tak špatně, že se s okolím nedorozumí a docházka do školky je pro ně neúměrná výzva. Mnoho z nich nezvládá základní sebeobsluhu a vlastně se vůbec nedokážou přirozeně soustředit ani na hru. Chuť k učení už bývá „zmarněná“ dlouhodobým zíráním na televizi či do mobilu a tabletu. Rodiče děti hodně opečovávají, nevedou je k samostatnosti, vše řeší za ně.
A pak je z této příliš pevné vazby a maximálního pohodlí vytrhnou a dají na celý den pryč...
Daleko lepší je vše dělat pomalu a postupně a děti na vše nové připravit již doma. To je skvělý základ pro všechny děti, aby mohly být v náročnějším prostředí úspěšné. Určitě není cílem vinit rodiče, chtějí pro své děti to nejlepší, dopřát jim, je to přirozené. Jen je toho „dobrého“ dnes až příliš, proto má velmi důležitou úlohu pedagog z mateřské školky.
Můžete přiblížit metodu již zmíněných percepčně motorických nápravných cvičení, která používáte při práci s dětmi s různými specifickými potížemi?
Systém percepčně motorických cvičení pochází již ze 60. let 20. století a zahrnuje trénink všech oblastí, které potřebujeme mít v kondici, abychom například dokázali vnímat a převyprávět příběh, četli s porozuměním, psali a počítali bez chyb, ale i dokázali ovládat své chování, emoce a impulzivitu, uměli se soustředit. A to je jejich přednost – umí „opravit“ všechno. Je jedno, co potřebujete dítě naučit a jestli má nebo nemá nějakou diagnózu.
Se synem jsme tato cvičení pod vaším vedením absolvovali a musím říct, že tato práce začíná nést ovoce. Prozradíte blíže, v čem tento trénink spočívá?
Dostáváte od speciálního pedagoga jednoduchý návod, který funguje na neurovývojovém principu, tedy přírodním základu každého učení. Stojí to námahu –cvičí se pravidelně 10 minut denně po dobu tří měsíců. Díky tomu se v mozku vytvářejí pevné a stabilní synapse (spoje), které dítě následně používá při učení. Děti se specifickými obtížemi mají některé oblasti oslabeny a my je díky tréninku cíleně posilujeme.
Vše děti mohou trénovat i přirozeně v životě, ale trvá to mnohem déle a ještě máme tendenci slabší funkce kompenzovat těmi silnějšími, abychom nešli do diskomfortu námahy. Takže taková „posilovna mozků“ je skvělá příležitost, jak se zlepšit rychleji a mít učení na pohodu. Výhodou je, že oproti svalům, které rychle svou kondici ztrácejí, když necvičíme, tyto spoje využíváme k učení každý den a dál se cvičit nemusí.
V praxi to vypadá tak, že rodiče věnují každý den deset minut intenzivnímu cvičení s dítětem. Zní to jednoduše…
Je to systematická práce. Speciální pedagog na základě testu mozkových funkcí vybere z balíčku cvičení to, které bude oslabenou funkci stimulovat a rodina jej denně provádí. Pomůcky nejsou téměř potřeba, základem pro dobré učení je tělo a práce s ním. Návštěvy u speciálního pedagoga stačí jednou za měsíc, aby se cvičení posunulo do dalšího stupně obtížnosti.
Rodiče se zároveň učí, jak se svým dítětem pracovat, protože u dětí s nejrůznějšími diagnózami individuální trénink prostě být musí, aby se nevzdaly a uspěly. Děti u nás zpravidla cvičí dvě až tři cvičení, mezi kterými může být i pauza, a za tu dobu se výrazně posouvají a osamostatňují.