Stále více dětí dnes dostává nejrůznější diagnózy související s poruchami učení a chování. Otázka už nezní „Proč?“, ale spíše „Co dál?“.
Vývojové poradenství v denní praxi pro poradenské pracovníky
Přístup k dětem s poruchami učení a chování se v čase vyvíjel a my, speciální pedagogové z praxe cítíme, že je opět čas na další krok vpřed. Dříve ti, kterým učení nešlo, často směřovali k manuální práci. Někteří se s tím smířili, protože se vyhnuli potížím s učením. Lepší práce, která jim jde než poskakující písmenka. Dnes však děti tuto možnost často nemají, protože díky pasivním technologiím a automatickým přístrojům v domácnosti ruce vůbec nepoužívají a manuální činnosti neovládají.
Pak neurologové a další odborníci zjistili, že když dětem s poruchami učení poskytneme více času na opakování a učení více strukturujeme, dosahují lepších výsledků. Vznikl systém, který měl dopřát dětem čas. Avšak celkový přístup k dětem se za posledních dvacet let změnil, vychováváme je a rozvíjíme jinak, řešíme již každou nuanci, a proto máme zahlcené státní PPP, protože každému přece nemůže jít všechno hned, ale vždy je třeba zařídit individuální „papírový“ přístup.
Vytratilo se nám (kromě obecných doporučení), že získaný čas měl být využit na promyšlený nácvik a opakování (nejen více číst, ale i jiným způsobem posilovat dílčí mozkové funkce, které jsou využívány při učení). Samo to u těchto dětí nepřijde, zvlášť, když dnes roste počet dětí s nedostatečnou frustrační tolerancí. Každý problém je znejistí, co je nebaví a nejde jim hned a snadno, nedělají. Vzdávají se. To je z pohledu speciálního pedagoga u dětí běžné a pochopitelné, ale my jsme ti, kteří je jemně vedou mimo pohodlnou komfortní zónu, aby dosáhly na víc a uspěly.
Bohužel díky snaze o maximální individuální přístup a následnému zahlcení systému, celá společnost odborníků, pedagogů i laická veřejnost sklouzla v posledních letech pouze k hledání příčiny a popisu problémů – diagnóze. Extrémně děti zkoumáme a hodnotíme. Snažíme se děti s diagnózami maximálně chránit a pochopit, nechtít po nich nemožné, ale zapomínáme, že učit se mohou a musí. Jejich budoucí úspěch a uspokojivý pocit užitečnosti je přece vystavěn na dovednostech, které ovládají.
Proč všichni potřebují mít černé na bílém, že má dítě problémy s učením, když se s ním dál cíleně nepracuje? Individuální přístup lze s trochou empatie zajistit hned, když dítko potřebuje. Co ale pomáhá mnohem víc? Přece soustavná práce s rodiči a jejich dětmi. Rodiče opravdu sami vědět nemohou, jak dítě se specifiky vést a rozvíjet. Mnohdy je to náročnější než si kdo vůbec dokáže představit. Bohužel kvůli administrativní zátěži nemají odborníci na rodiny dostatek času. Osvěta ohledně speciálně pedagogických náprav a terapií je minimální. Rodiče se často až po letech společného trápení dozvídají, jak mohli svému dítěti pomoci.
Honba za diagnózou trvá několik drahocenných let. Po dlouhém čekání se rodiče dozvídají, co přesně jejich dítě trápí. Jedni se hroutí, druzí se si oddechnou, že za to nemohou svými výchovnými postupy, jak jim rádo předhazuje okolí. Ale co dál? S náročnými dětmi budou stejně dál žít rodiče a strasti se vzděláváním a uplatněním svých potomků budou mít také oni.
Musíme rodiče informovat, že navzdory diagnóze může jejich dítě dosáhnout velkých pokroků, pokud s ním budou cíleně pracovat. Pokud se jim podaří stimulovat dítě pod vedením odborníků (ne metodou pokus omyl), dávají svým dětem šanci na plnohodnotnější život. Diagnóza neznamená, že se dítě nikdy nic nenaučí, jen to bude těžší. Dítě s naší pomocí může dosáhnout svého osobního maxima, i když to nebude vždy snadné.
U vývojových poruch je klíčové začít co nejdříve. Čím dříve rodiče upraví přístup, aby se rozvoj nastartoval, tím větší šanci má dítě na úspěch. Bohužel, než rodiče projdou kolečkem u všech specialistů, ztrácí drahocenný čas. Výsledek? Šanon zpráv a na poučení rodiče, jak má ke svému dítěti přistoupit, aby se začalo rozvíjet, jen pár minut obecných rad. Souhlasím, musíme vyloučit vady sluchu a očí a další fyziologické příčiny, ale zdali je to přesně syndrom ten a ten nebo vývojová porucha xy, na tom v první chvíli nezáleží. Má batole slabý zájem o řeč a učení nápodobou? Než budeme vědět, že má zrak jako ostříž, už můžeme dítě stimulovat s větší mírou exprese. Diagnostika a techniky stimulace musí jít ruku v ruce.
Jak děti stimulovat? O tom zase příště…
