Rubriky
Publikujeme

Diagnóza a co dál?

“Má vaše dítě individuální vzdělávací plán? Pak asi není traumatizováno špatnými známkami, ale je pravděpodobné, že se bez cíleného nácviku bude posouvat velmi pomalu. A některé  děti nebudou pracovat vůbec, když nemusí, “ říká speciální pedagožka Mgr. Marina Šimanová, která se již přes deset let věnuje nápravám specifických poruch učení.

Pokud se dnes podíváme do jakékoliv základní školy, najdeme v každé třídě přibližně dvě až pět dětí s různou diagnózou poruch učení či chování. Jedná se například o dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie, ADHD, poruchy autistického spektra. Přijít na to, proč dětem učení ve škole nejde, je jedna věc. Ale jak dál postupovat ve škole i v rodině, je věc druhá.

Proč je nyní tolik dětí s poruchami učení?

Dětí s poruchami učení opravdu přibývá a není to jen větší informovaností a tím, že se více dětí dostane do odborné péče. Jednou z příčin je stále genetická složka, například dyslexie se v rodinách objevuje již po generace. Ale významný vliv na vrozené dispozice má i prostředí, které jednotlivé složky aktivuje a rozvíjí. A tím se dostáváme k otázce životního stylu a výchovy, která je nedílnou součástí při rozvoji jedince. Ten je dnes bohužel často nastaven tak, že děti s oslabeným vnímáním (percepcemi) nejsou včas stimulovány v oblastech, které jsou nevýhodně nastavené.

Dříve to tak nebylo?

Jak už bylo mnohokrát řečeno, děti se málo hýbou a nejen jejich držení těla a motorické dovednosti jsou chabé. Motorika úzce souvisí i s funkcemi ovlivňujícími učení. Děti si dříve spontánně oslabené funkce trénovaly samy. Například pokud bych měla špatnou stabilitu a koordinaci a bála se vylézt na strom či jezdit na kole, ostatní děti v partě by se mi smály nebo mi prostě ujely. A tak bych strach radši překonala a na ten strom vylezla. A posílila nejen motorické a koordinační funkce, ale i vlastní sebevědomí. Překonala jsem strach. Dnes na vše dospělí dohlíží, pomáhají dětem co mohou, ale k výsledku to nevede. Frustrovaní z neúspěchu jsou pak všichni. Další věc, která dnes hodně chybí, je manuální práce dětí, kteří pomáhají rodičům a později práci dělají samy. Děti mají “svoje“ věci na hraní, neví co dřív, tohle je nebaví, tohle už taky ne… Dříve byly ke společné práci vedeni rodiči a postupně na ně byla nakládána zodpovědnost za samostatné provedení a kvalitu. Práce se musela dokončit a udělat dobře. Skvělá metoda pro nácvik soustředění. A okamžitý výsledek byl odměnou i pro dítě. Proč se naučit například kvalitně psát, dítěti nevysvětlíte. Cíl je příliš vzdálený a pro ně nepodstatný. Proč je důležité dát do koláče všechny ingredience, dobře promíchat a nevzdat práci před upečením, je jasné hned.

Jak si jako laik mám představit ony funkce vnímání a jejich oslabení?

K tomu, abychom zvládli napsat například diktát potřebujeme určité rozumové vybavení, tedy inteligenci, ale neméně důležité jsou i funkce percepční (například sluchové a zrakové vnímání), funkce kognitivní (schopnost koncentrace pozornosti, paměť a myšlení), funkce motorické a koordinační a jednotlivé propojení všech těchto složek. Tyto dílčí funkce zajišťují kvalitní vnímání a přijímání informací. Určitou nevyváženost a oslabení v některých oblastech vnímání má každý člověk. Někdo si nedokáže zapamatovat tváře, někdo si plete pravou a levou stranu. Menší nerovnováhu dokážeme kompenzovat silnějšími funkcemi. Pokud je však více složek oslabeno, vnímání je obtížné, zkreslené a podle typu deficitu jsou stanovovány diagnózy poruch učení.

Jaký vliv na rozvoj těchto funkcí má dnešní volnější výchova?

Respektující princip výchovy je inspirující. Pro děti, které mají přirozenou touhu po vědění, jednotlivé složky vnímání a učení jsou na dobré úrovni, tedy vše jim jde snadno, bude taková výchova přínosem. Ale tam, kde je něco v nepořádku, musíte jít bohužel proti přáním dítěte, protože víte, že se bez schopnosti například číst a psát neobejdou. Děti s poruchami učení jsou velmi silné osobnosti, které dokáží dát neuvěřitelné množství energie do protestu proti úkolu, který jim nejde, a proto je také nebaví.

Jak tuto situaci řeší rodiče?

Dnešní rodiče to mají opravdu těžké, zmítají se v záplavě protichůdných informací z internetu. Snad každý článek začíná tím, že říká rodičům, kde dělají chybu. Tito rodiče jsou pak velmi nejistí a děti toho přirozeně využívají. Ale rodičovství je o interakci rodiče a dítěte a za všechno rodiče opravdu nemohou. Hodně dnes zapomínáme na biologické nastavení dětí.

Jak má tedy rodič postupovat?

Vidíte, a už hledáme univerzální návod a zase si některý rodič s hrůzou řekne: Ale já to dělám celé špatně! Každý rodič ať si vytyčí vlastní výchovný a vzdělávací cíl, vztažený k osobnosti a schopnostem dítěte. Postupy jsou různé, někdy fungují, někdy ne. Takové je rodičovství. Nejjednodušší je asi přistoupit k dětem na základě zkušenosti z vlastní rodiny, vypustit to, co nám jako dětem nejvíce vadilo a trochu více to přiblížit dnešní době. Pak máme jistotu, že se úplně neztratíme v záplavě toho, co nám někdo doporučuje a my to nemáme vyzkoušené a třeba to typu našeho potomka vůbec nesedí. A když se stále nedaří, neváhat a zajít k odborníkovi.

Dobře, diagnózu již máme, co dál? Jak mohu svému dítěti jako rodič pomoci?

Máme štěstí, že mozek je plastický a nové synapse, které zajišťují dobré vnímání a propojení jednotlivých center v mozku, se dají posilovat celý život. Třebaže je výhodné využít čas, kdy je dítě vývojově připraveno danou funkci rozvíjet, lze to významně dohonit i později. Existují percepčně motorická nápravná cvičení, se kterými mám výbornou zkušenost. Existují i další možné metody, ale vždy bych se dívala na to, zda-li je u nich využíván neurologický (neurovývojový) princip posilování funkcí. To znamená, že mozek je stimulován denně po dobu tří měsíců. Pokud je cvičení až příliš pestré, danou funkci nemáte šanci významně ovlivnit. U těchto cvičení dítě posiluje nejen oslabenou funkci potřebnou při procesu učení, ale i soustředění, pracovní návyky, kvalitu práce. Některá cvičení ovlivňují i sebevědomí a chování dětí.

Baví to děti?

Upřímně, jak které. Tato metoda pochází z Rakouska a u nás se využívá již od 90. let. Dříve to děti bavilo, nemusely pořád dokola jen číst a psát. Ale většina dnešních děti není zvyklá překonávat to, co jim nejde. Jdou vždy nejjednodušší cestou. Důležitá je proto i motivace. Tu nastavujeme individuálně. Jakmile děti přijdou na to, že se ve škole opravdu zlepšují a vše jim jde snáz, máme vyhráno. Obtížnost cvičení se vyvíjí, takže se dítě postupně zdokonaluje a nemá pocit stálého selhávání.

Pro jaké děti je cvičení vhodné?

Jedná se vlastně o každodenní trénink mozku, cvičení mohou využívat předškoláci, školáci, dospělí i senioři. Samozřejmě nejvíce je vyhledávají rodiče s dětmi s poruchami učení a chování. Přichází i hodně dětí, které nedosáhnou na „diagnózu“, ale ve škole se trápí. Principy cvičení můžete aplikovat už u dětí od tří let věku, zejména u dětí s opožděným vývojem řeči či vývojovou dysfázií. Pokud dítě dobře připravíme, a pak dáme vhodné cvičení, během několika týdnů se úžasně rozmluví a pracuje již s logopedem. Někdy ani není nutné nebo možné cvičení aplikovat, ale postačí, že rodiče pochopí problematiku přístupu k učení a postupují vhodně a při běžných činnostech dítě rozvíjí. Jsem nejraději, když se nám rozvoj dílčích funkcí daří jako prevence, tedy když nedochází k neúspěchu a dlouhodobé frustraci dítěte i rodiny.