maminka.cz 29. 3. 2026 SIMONA PROCHÁZKOVÁ
Proč přibývá dětí s opožděným vývojem řeči a co stojí za tím, že se mnohdy nechce do mluvení ani tříletým či čtyřletým? Čeho by si rodiče měli všímat a proč není dobrým řešením zbytečně dlouho otálet s návštěvou odborníka? Přečtěte si rozhovor se speciální pedagožkou Mgr. Marinou Šimanovou ze Speciálně pedagogické a rodinné poradny Pohodová rodina.
Rodiče někdy slýchají, že „každé dítě začne mluvit, až bude připravené“, případně „on toho později ještě namluví, až vás to bude mrzet…“. Je to skutečně tak, nebo jde spíše o mýtus?
Dříve to tak většinou bývalo, dnes je ale situace opačná. Ano, mnoho dětí se nakonec opravdu rozmluví, ale rodičům bych nepřála dohánět tak velké zpoždění. Dá se to přirovnat k dítěti, které má zvládnout učivo čtvrté třídy, i když má základy pouze pro první. Výsledek? Frustrace, únik, útok, každodenní boj. Roky přirozeného vývoje nelze jednoduše přeskočit. Pokud rodině někdo odborně nepomáhá, jde to jen velmi pomalu. Rodič většinou nezná didaktiku osvojování mateřského jazyka a postupuje pouze velmi intuitivně.
Není tajemstvím, že vadami výslovnosti nebo opožděným vývojem řeči trpí stále více malých dětí. Kde jsou podle vás příčiny, co vše za tím stojí?
Zjednodušeně lze říci, že žijeme jinak, k dětem přistupujeme jinak a mluvíme s nimi jinak. Stačí nám čím dál méně. Rozhodně neříkám, že všechny změny v přístupu k dětem jsou špatné, ale přinášejí s sebou nutnost zabývat se rozvojem cíleně. A to při tradičním stylu výchovy nebylo nutné. Rodiče dítě milovali, ale také automaticky vedli a učili slušnému vyjadřování. A také si s dětmi zpívali, říkali říkanky a básničky a nepouštěli jim v roce YouTube v angličtině.
Když dvouleté, nebo dokonce tříleté dítě ještě téměř nemluví, je to důvod ke znepokojení? Lze říci, kdy je čas obrátit se na odborníky?
Raději jednou zbytečně než dlouho čekat. Nedávno u mě byla maminka s 20měsíčním dítětem a velmi dobře odhadla, že něco není v pořádku, protože její starší děti se rozvíjely jinak. U nás v poradně k rozvoji řeči přistupujeme komplexně, je třeba upravit mnohem víc než jen „učit“ citoslovce. Rodič potřebuje konkrétní rady, aby dítě správně motivoval k cílenému učení. Takto malé děti samozřejmě nepotřebují dril, ale běžný přístup jim také nestačí. Jako odborníci si musíme uvědomit, že to, co nám připadá jako jasné a banální, rodiče vůbec vědět nemusí.
Jakých varovných signálů v raném věku si všímat, které mohou naznačovat, že vývoj řeči neprobíhá úplně standardně?
Často rodiče situaci řeší, až když se dítě dlouho nerozmlouvá, ale již mnohem dříve si mohou všímat, zdali má jejich batole chuť sdílet, učit se a napodobovat. Nechat se od nich vést. Protože kdo dětem předává řeč? Rodiče. Mnohokrát jsem již řekla, že nejúžasnější má být pro kojence rodičovská tvář, melodie hlasu rodičů a vzájemná hlasová interakce. Již tady se může něco „zadrhnout“.
Jakýkoli ostych, nechuť k básničkám nebo slabý oční kontakt při běžné komunikaci jsou signálem nikoli hned pro stanovení diagnózy, ale pro okamžitou práci se speciálním pedagogem. Některé děti jen pošťouchneme a vývojové obtíže rychle mizí, jindy je to ovšem běh na dlouhou trať.
Mají „nemluvkové“ častěji přidružené například vyšší riziko specifických poruch učení v pozdějším věku?
Ano, bývá to častější, ale není to určitě pravidlo. Důvodů je více – genetické předpoklady, které jsou navázány na učení se z okolního prostředí. To, co dříve přirozeně stačilo, dnes už mnohdy nedostačuje. U dětí s genetickými predispozicemi je pak dopad mnohem výraznější. Proto je lepší situaci včas konzultovat s odborníkem. Někdy je to opravdu pěkný propletenec a než postupovat metodou pokus omyl, je lepší konzultovat situaci s někým, kdo s „nemluvkami“ cíleně pracuje a rodičům přesně řekne, jak a v čem dítě cíleně podpořit.
Proč hraje zásadní roli při formování řeči prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, například způsob komunikace v rodině?
Opět je to biologický princip v nás. Zjednodušeně řečeno, máme něco předpřipraveno, a když je to podporováno, mozek si buduje výhodné a stále složitější synapse, které pak celý život používá, tedy jestliže je to i nadále vyžadováno a potřeba. Co se netrénuje, mizí. Proč by tomu měl mozek přikládat význam, když to není důležité? Právě rodiče jsou ti, kteří předávají řeč dětem, nikdo to za ně neudělá. V praxi vidíme, že rodičům stačí při komunikaci s dětmi stále méně. Například věta „Maminko, prosím tě, mohl bych dostat sklenici vody?“ je dnes nahrazena spojením „Můžu vodu?“.
Některé děti rozumějí všemu, co jim okolí říká, ale samy téměř nemluví, nemají potřebu ani chuť. Čím to bývá?
Opět za tím není jen jeden důvod. Například u již zmiňované sklenice vody přepečlivé maminky v tomto případě vodu nosí ještě dřív, než si dítě řekne. Komunikace musí přinášet výhody. „Já tě ji učím, aby sis řekl o víc.“ Ale jsou děti, které si poradí samy nebo jsou skromné či se domluví gestem. A protože samotná řeč jim dá více práce, vzdají ji. A je na nás, jak cíleně zařídit, aby řeč začaly aktivně používat a nebály se chyb a selhání.
Čím mohou sami rodiče v každodenním životě podporovat rozvoj řeči svého dítěte?
Odložit telefon a věnovat delší pozornost v kuse svým dětem a rozvíjení řeči. Vrátit se k básničkám a říkankám a udělat z češtiny melodické lákadlo. A také chtít po dětech víc kvality a slušnosti v řeči, to vede ke správnému rozvoji. Není to o opravování typu „Řekni!“, ale o přirozeném zrcadlení.
A naopak, kterých chyb se dospělí, i když třeba v té nejlepší vůli, při snaze „rozmluvit“ dítě často dopouštějí?
Největší chyby? Určitě nadměrný tlak, ale ten už dnes není tak častý. Více se setkáváme s tím, že se příliš brzy spokojí pouze s omezeným komunikačním programem – pár gest a citoslovcí a po dlouhá léta si společně takto vystačí. Ale pak jde dítko do mateřské školy a zátěž a frustrace kvůli omezené komunikaci jsou pro něj obrovské. Proto jsou tyto děti častěji v kolektivu agresivní, prostě se neumějí domluvit jinak. Prevencí je řešit problém s řečí včas. Od kojence.
Pokud budete ctít pár jednoduchých zásad a dítě nebude mít vrozené vývojové obtíže, pomůžete mu přirozeně a bez tlaku. A i když tam budou genetické predispozice, například pro vývojovou dysfázii, může mít tato porucha díky přirozené, ale promyšlené stimulaci mnohem slabší průběh a mnoho dysfunkcí bude podchyceno a trénováno včas.
Může opožděný vývoj řeči souviset i s dalšími oblastmi psychomotorického vývoje, například s pamětí, soustředěním, pozorností a podobně?
Ano, může. Každé dítě je originál, ale na osvojení řeči toho potřebujeme mnoho. Nejen z genetického hlediska, na výhodné či nevýhodné predispozice „nasedá“ také stimulace okolím. A tou můžeme mnoho zachránit, nebo naopak pokazit. Dnes už k dětem výchovně ani rozvojově nepřistupujeme tak, jak nám příroda dala do vínku, proto některé funkce „spí“, protože nejsou potřeba. Pokud to jen trochu jde, doporučuji se informovat u speciálních pedagogů či logopedů a komplexně změnit přístup k rozvoji potomka.
Proč by se rodiče neměli obávat odborné podpory a čím konkrétně dokáže v tomto ohledu pomoci speciální pedagog?
Jak už jsem říkala, čím dříve začnete problém řešit, tím méně se vývojové okno zavírá a nemusíte jej silou držet, aby se zcela nezabouchlo. Rodiče u nás mohou využít záznamy webinářů a sami si zkontrolovat, jestli v některé oblasti jejich dítě nestagnuje, a také samozřejmě dostanou praktické rady, jak to doma sami „odšpuntovat“.
Jak přesně vypadá první návštěva, co u vás dítko a rodiče čeká?
Při vstupní konzultaci se podíváme na hru, komunikaci rodiče s dítětem, celkový vývoj a osobnost dítěte. Rodiče pak přesně navedeme, jak postupovat. Za měsíc dorazí na kontrolu a na pokroku stavíme další práci. Nikdy nedáváme nic zbytečně, ale i malá nuance v přístupu dokáže divy. „Nemluvku“ naučíme spolupráci, radosti z komunikace a řeči a pak již mohou dopilovat zbytek naši kolegové logopedi. Jedná se většinou o pár návštěv a velmi rychlé posuny. Ale i tam, kde to opravdu nejde, mozek stimulujeme a děti dělají pokroky, třebaže jsou malé. Každý se rozmluvit nemusí, ale musíme vědět, že jsme rozvoj maximálně cíleně vedli.
Jaká je prognóza u dětí, které začnou mluvit výrazně později, dokážou bez problémů dohnat své vrstevníky?
Rozhodně bych neřekla, že to jde bez problémů. Je to dřina pro dítě i rodiče. Školák se má například již učit vyjmenovaná slova, ale stále ještě denně trénuje skloňování, porozumění nebo výslovnost. Má o úkol navíc. Stále dohání. Jestliže má vadnou výslovnost, hlásky si obvykle špatně diktuje, a tak následně píše a dostává další cvičení nebo „jen“ špatné známky, a škola ho nebaví. Milí rodiče, raději předcházejte vzniku problému, samo to u většiny dětí nepřejde. Ale dobrá zpráva je, že když chcete, můžete vždy pomoci. Nikdy není úplně pozdě.