“Přílišná tendence pomáhat má stejně negativní dopad na rozvoj dítěte jako nezájem”, říká Mgr. Marina Šimanová, která se zabývá rozvojem dětí s různými poruchami učení a ve své speciálně pedagogické praxi učí rodiče citlivě “vyvažovat” a rozvíjet vrozené dispozice dětí.
Kdy mohu nejdříve poznat, jestli se mému potomkovi bude ve škole dařit nebo ne?
Všeobecně lze říci, že určitým ukazatelem jak se dítě bude vyvíjet, je už rozvoj psychomotorických funkcí do jednoho roku. Kojenec by neměl přeskočit žádnou z důležitých fází vývoje a i opoždění vývoje již něco signalizuje. Rodič se nemusí stresovat, jen to více sledovat a případně řešit s pediatrem. Dětem bychom měli připravit vhodné podmínky tak, aby byly motivovány k objevování světa.
Myslíte tím hodně se jim věnovat a dávat jim podnětné hračky?
Naopak, méně je někdy více. Například pokud půlroční dítě posadíme na mnoho hodin do autosedačky a do ruky mu budeme vkládat hračky, bude „hodné“. Bohužel mu zaděláme nejen na vadné držení těla, ale oslabíme jeho přirozenou iniciativu se rozvíjet a posilovat své tělo a dostat se tak za nedostupnou, zajímavou věcí. Přílišná tendence pomáhat má stejně negativní dopad jako nezájem. Takové dítě pak přeskakuje i fázi lezení nebo ji má velmi krátkou. A to má pak vliv na spoustu funkcí, které využíváme při učení ve škole.
Co je tedy jiné u dětí s diagnózou poruch učení a chování?
U dětí s poruchami učení často vývoj postupuje pomaleji nebo naopak urychleně, některé fáze chybí, a i přirozená tendence poznávat svět je nižší nebo naopak překotná a přelétavá.
Co mohou pro rozvoj svých dětí udělat rodiče?
Stačí, když rodiče předškolních dětí budou vědět, že mají dítě všestranně rozvíjet, nejlépe při běžných domácích činnostech, povídat si s ním, učit ho práci dokončit a rozvíjet i ty oblasti, které dítě hned nepreferuje, například malování. Rodič s dítětem, které nemá některé složky vnímání vhodně přednastaveny, to má o mnoho těžší. Tyto děti se urputně brání například jízdě na kole, malování, prohlížení knížek, jednoduše jakékoliv řízené činnosti, která vyžaduje soustředění a kvalitu. Začíná začarovaný kruh. Funkce je oslabená, dítě by ji mělo o to více trénovat, ale brání se té námaze, a tak je tato funkce rozvíjena nedostatečně nebo vůbec.
Jak tento “odpor” rodiče řeší?
Rodiče na tuto situaci reagují různě – někteří dítě nutí,a pak to vzdávají, jiní přijmou dítě takové, jaké je. Nerado maluje, co bych ho nutil, řeknou si. Často to berou jako osobní selhání. Nikdo z rodičů není připraven na to, že vzdělávání a výchova těchto dětí dá oproti ostatním tolik práce a času a pokroky na sebe nechávají dlouho čekat. Vztahy v rodinách pak bývají vlivem dlouhodobého stresu velmi napjaté.
Upraví se to tím, jak děti rostou a dozrávají?
Bohužel u těžších diagnóz ne, anebo jen některé dílčí problémy. Tím jak dítě roste se problém zpravidla stále zhoršuje, dětem to ve škole nejde, srovnávají se s ostatními a stále více bojkotují školní povinnosti. To, co rodiče přijali v předškolním věku jako specifikum dítěte, se ve škole jeví již jako nedostatečnost a rodič i dítě jsou konfrontováni s neúspěchem. Až na dlouhou čekací dobu funguje dnešní síť poraden v diagnóze a následných opatřeních v individuálním přístupu dobře, ale bohužel už nezbývá prostor na aplikaci nějakých náprav.
Většina dětí dostává od poraden individuální vzdělávací plán. To nestačí?
Někdy ano, většinou ale ne. Žák sice není traumatizován, dostává méně práce, lepší hodnocení, méně píše. Ale výsledek? Velmi spokojené dítě, které nedělá nic. Jak mi řekla jedna maminka, sama dyslektička: „Když přišli na to, že mám dyslexii, přestali mě známkovat a nutit číst, diktáty jsem nepsala. Byla jsem ráda, nemusela jsem nic. Teď ale bohužel nedokážu přečíst svým dětem pohádku před spaním.“ Zapomíná se, že by tento individuální přístup měl být u většiny dětí přechodný, aby dotrénovaly to, v čem jsou pozadu, a neztratily motivaci k práci. Každý rodič má možnost se rozhodnout, jakou formu podpory využije. Těm, kteří nemají možnost nebo chuť pracovat na odstranění problémů, diagnóza a individuální přístup zajistí spokojenější pobyt ve škole. Jsou ale rodiče, kteří chtějí problém řešit a svým dětem pomoci. A ti by měli mít dostatek informací o tom, jak postupovat při nápravě.