Každý rok si říkám, že tomu tentokrát nepodlehnu, ale jak to kolem všechno dozrává, už to zase láduju do mrazáku a plním sklenice. Vláčím děti hodiny po lese, Eli je naštěstí v šátku moc spokojená a kojit se dá i na pařezu, ale musím přiznat, že to dřepování se zátěží, když se shýbám pro houby, mě už dost zmáhá. No, a pak do noci ty úlovky s Jardou svorně krájíme. Prostě geny sběrače se u mě nezapřou a Anička už má také pěkně nakročeno: obdivuhodně sbírá, vypeckovává a krájí. To Milošek má úplně jiné zájmy. Sice ho nalezená houba těší, ale v lese furt někde leze, mlátí klackem nebo něco staví. Překonal se jedině při sběru brusinek, protože je miluje se svíčkovou. Pořád rozvažuju, jak své děti vést a vychovávat a teď mi došlo, že to stejně dělám dost podobně jako naši, a vlastně mi to nepřijde vůbec špatný!