Předem se omlouvám za stížnosti, ale už mám zase tohoto “neživota” po krk. S dětmi nemůžeme jet ani na chalupu, natož za babičkama, které už pomalu brečí do telefonu. Jarda je celý den doma u jednoho počítače, Milošek u druhého a vidím, jak už ztrácí chuť se cokoliv učit, strašně mu chybí kamarádi. S Aničkou si už po 14 dnech lezou na nervy. A k dovršení všeho už i v naší školce vymysleli online, takže jsem si od sousedů musela půjčit tablet, aby se vůbec měla na čem připojit.
A abych jen nefňukala, tak u onlinu Aničky jsem se málem počůrala smíchy (což v mém stavu opravdu není nic těžkého). Naše první školkové online setkání probíhalo takto: Deset minut se všichni připojovali, odpojovali, vypadávali…Pak děti volaly všechny najednou: ahoj, ahoj, Míšo!, Dádo!, Bětko!… než jim rodiče povypínali mikrofony…Pak se paní učitelka zeptala, jak se mají a všechny děti mluvily, ale mikrofony byly vypnuté…Pak se jich zeptala, jak se jim daří úkoly, které naposílala. Pepík se přihlásil, tak ho vyvolala a on se zeptal, jestli se může dojít vyčůrat. Načež zmizelo dalších devět dětí, které poctivě všechny najednou paní učitelce hlásily, že jdou čůrat….Pět minut jsme na všechny čekali…Pak jsme se vrátili k původnímu dotazu…Přihlásila se Kačenka a řekla, že má nový hrníček a běžela pro něj, aby ho všem ukázala…Postupně spousta dětí odbíhala a přibíhala, aby ukázala svůj hrníček, maminky hrníček, nové kolečkové brusle, tylovou sukni, vrtulník, formičky na muffiny, panenky…Rádi jsme na všechny dalších deset minut počkali. Pak jim paní učitelka řekla, že je ráda viděla, ať pěkně dál dělají úkoly a že se na ně brzy těší (no my na ní ještě víc) a byl konec. Myslím, že je pěkné, že nechtějí ztratit s dětmi kontakt, ale to už FAKT BUDEME ŽÍT NAVŽDY JEN PŘED OBRAZOVKOU???