„Kdybychom k dětem v batolecím a předškolním věku přistupovali v některých oblastech víc ,postaru‘, měli bychom méně závažných poruch učení i chování,“ říká Marina Šimanová, speciální pedagožka z centra Pohodová rodina, jejíž ordinací prošly už stovky dětí.
V přirozeném vývoji je to podle Šimanové zařízeno tak, že mírná frustrace děti posouvá dopředu. Někteří rodiče je však neúměrně chrání. „Mozek těchto dětí si tak nevybuduje potřebné spoje (synapse) k učení. Což ale vůbec neznamená, že bychom neměli k dětem přistupovat pozitivně,“ říká speciální pedagožka.
Děti s poruchami učení potřebují hlavně laskavou důslednost a jejich rodiče odpovídající know-how. „Role rodiče je při nápravách opravdu nenahraditelná. To, že vám dítě někdo opraví, je mýtus,“ varuje odbornice.
Jak jako rodič poznám, že má moje dítě s učením potíže a potřebuje pomoc?
Rodiče často velmi brzy sami vycítí, že něco není v pořádku. Je těžké to zevšeobecnit, ale dítě může mít například už jako kojenec opožděný psychomotorický vývoj nebo vynechá některou vývojovou fázi, třeba lezení. Tyto děti také nechtějí od útlého věku dělat běžné činnosti, které jim nabízíme. Nechtějí s námi sedět u knížky, málo si hrají, případně jen jedním způsobem. Tak trochu si jedou po svém, a pokud rodič přijde s nabídkou něčeho nového či náročnějšího, často reagují agresí, vztekem či odmítáním. Některé děti jsou zase zvýšeně nejisté. To, jak moc se chce dítě učit, poznáte už na miminku podle toho, jak na vás reaguje a zajímá se o okolní svět.
Co dělat, když se zajímá méně?
Někteří rodiče si řeknou, že je dítě prostě takové. Jiní zkoušejí, co se dá, když ale nevidí zřetelný posun, vzdávají se. Jiní se naopak snaží odpor překonat. Abychom správně reagovali, měli bychom si uvědomit, že to, jak se dítě bude učit a chovat, vychází jednak z genetické složky, jednak ze stimulace okolím. Prostředí, které dítě stimuluje, umožňuje rozvinout na maximum genetické předpoklady, které třeba nebyly moc výhodně přednastavené. Tam, kde je stimulace slabá a genetika skvělá, to také nemusí být tak špatné. Pokud podnět vznikne, dítě jej rychle využije.
Největší problém nastává tam, kde je genetická zátěž. Dítě odmítá spolupracovat a je velmi málo stimulováno právě v tom, co by mělo umět. Například opožděný vývoj řeči a její další poruchy jsou dnes čím dál častější. Děti potom několikaletý skluz těžce dohánějí.Speciální pedagogika, jak my ji pojímáme, spočívá v tom, že dítě musím přesvědčit, aby dělalo i věci, které mu připadají těžké. My je chápeme, ale nenecháme je v pohodlí naučené bezmocnosti.
Některé děti se naučí v podstatě samy třeba jezditna kole, jiné to neumějí do deseti let…
Tady je důležité zamyslet se, proč na tom kole neumí či nechce jezdit. Může mít zrakovou vadu, špatnou techniku, bát se pádu, … Nebo má třeba horší stabilitu. K posílení stability doporučuji jeden cvik na míči, který rodiče s dítětem denně čtrnáct dní dělají. Přidáme základní pravidla učení a dítě za pár dní jezdí.
Abychom nechtěli po dětech moc nebo málo, musíme vědět, co se orientačně v kterém věku děti učí. Pokud se to dítě nenaučí, měli bychom řešit, proč se tak stalo. Aby se nebrzdil jeho vývoj, abychom mu včas pomohli. Kolo je ještě maličkost. Horší je, když se takhle zabrzdí třeba v řeči. To se zkrátka řešit musí. Existují jisté pilíře rozvoje, které zvládnout potřebujeme. Pak jsou věci, které jsou jedno. Například s bruslením můžeme klidně začít v sedmi letech. Není nezbytné nutit dítě bruslit ve čtyřech, kdy s ním můžeme koordinaci a stabilitu rozvíjet jinak.
Co děti, které prostě zajímá jen hudba či například vláčky?
I tyto „úzkoprofilové“ děti se v předškolním věku musejí rozvíjet všeobecně, jinak se ve škole budou trápit. Ať se zajímají, ale občas je od těch vláčků musíte zvednout a jít se podívat, že skutečně existují listnaté a jehličnaté stromy, a zároveň si protáhnout záda. Tím jim nijak neublížíte. Funkce, které využíváme k učení, máme v mozku všichni, a proto je musíme u dětí rozvíjet, aby je v učebním procesu mohly využít. Což rozhodně neznamená, že budeme všichni stejní. Všichni se nemohou naučit všechno, to už je zase záležitost genetiky. Důležité je, aby dítě nemělo strach zkoušet nové věci, nebálo se potýkat s jejich zvyšující se obtížností a nevzdávalo se, hned jak se napoprvé nepovedou.
Jak mu s učením můžeme pomoci?
U mnoha dětí i dospělých funguje pravidlo, že když vedle sebe máte sofistikovanější mozek, ten váš vypne a nechá to na tom druhém. Určitě každý zažil, že když jde po cizím městě s průvodcem, netrefil by zpátky, protože se o to, kudy jde, nemusí vůbec starat. Takže dětem, kterým pomáháte moc, se nevytvářejí spoje tak, jak by měly. Jsou pak nejisté, bojí se něco zkoušet a posouvají se velmi pomalu. Nesmíme jim vytyčit nereálný cíl, ale pokud jim opravdu chceme pomoci, vedeme je k tomu, aby to, co jim nejde, zkoušely znovu a znovu.
Radost a vnitřní uspokojení dětí z toho, že to nevzdaly, je to, co jim do budoucna zajistí sebevědomí a také odolnost, díky níž je každý problém hned nepoloží. Ne že se jim problémy vyhnou, protože tu máme již zmiňované genetické dispozice, ale budou menší. Pohodlí civilizace nás zkrátka dohnalo k tomu, že se děti přirozeně nerozvíjejí tak, jak byl mozek po tisíciletí zvyklý, protože ho okolní tvrdé životní podmínky k tomu nutily. Ani já bych se dnešního pohodlí nechtěla vzdát, ale je nezbytné se více zamýšlet, jak mozek motivovat, aby pracoval. Když nám nic nechybí, proč bychom se o něco snažili, že?
Neučí děti právě škola strachu, že udělají chybu?
Mohu mluvit jen ze své zkušenosti, ale je mi líto, že stále hledáme někoho, kdo za to může. Pedagogové viní rodiče a rodiče pedagogy. Já se přitom setkávám v praxi s rodiči, kteří pracují s dětmi na maximum, a se stejně skvělými pedagogy, kteří chápou, že všechny děti hned všechno umět nemohou. Vnímám, že oba tábory chtějí totéž: Spokojené dítě, které se rádo učí a vyjde s ostatními.
Jak je to tedy s těmi chybami?
Přístup k chybě je hodně individuální, roli hraje spousta proměnných. Co zasáhne jednoho, nemusí vůbec ovlivnit druhého. Nejdůležitější je, aby se dítě nevzdalo s tím, že mu něco nejde, že je hloupé, a proto raději nebude dělat nic. To je vlastně základ mojí práce. Špatně čteš, píšeš? Nevadí. Například psaní trénujeme do té doby, než dítě text samo po sobě nepřečte. Musí se naučit svůj problém překonat. I když máme každý v různých oblastech jiné osobní maximum, radost z pokroku máme všichni. Je jedno, jestli jsou nám tři roky a učíme se mluvit, nebo je nám šest a učíme se psát. Krůček za krůčkem postupujeme tak, aby dítě nakonec vše potřebné zvládlo samo.
Kromě dětí pracujete i s rodiči?
Ano, pracuji s celou rodinou. Dítě otestuji, abych věděla, jak přistupuje k učení a které funkce má oslabeny. Rodiče učím, jak mají s dítětem pracovat, aby ho naučili právě to, co mu nejde, ale je to do života potřeba. Ideální je, pokud takové techniky rodič zná dřív, než jde dítě do školy a přijdou problémy. Když bude vědět, že existují určité pilíře rozvoje, které musí pohlídat, i to, jak dítě motivovat, aby se jeho mozek přirozeně učil, případný problém bude o dost menší.
Odklad školní docházky by měl být vždy využit k práci na oblasti, která je oslabená. Dozrávání nám samozřejmě také pomůže, ale pokud dítě nemá utvořeny základní pracovní návyky už před nástupem do školy, dochází k jednomu selhání za druhým. Hodně se teď v naší poradně snažíme věnovat právě prevenci, aby rodiče věděli, na co se mají zaměřit.
Jak byste popsala pilíře rozvoje?
Základem je, aby bylo dítě takříkajíc slušné. Učíme ho žít v naší společnosti a vysvětlujeme mu, kde končí jeho svoboda. Že se lidé nebijí a vzájemně se respektují. Většině dětí, a zejména dětem s vývojovými poruchami jim pravidla vštěpujeme pořád dokola, než se to povede. Pak je tu rozvoj těla a hrubé motoriky: běhat, skákat, lézt, posilovat nožní klenbu, koordinovat pohyby. To je mnohem důležitější než ve čtyřech letech opisovat písmenka.
Poté přicházejí na řadu soustředění a pracovní návyky. Nemusí to být na pracovním listu, ale klidně třeba v kuchyni při přípravě večeře. Vzpomínám si na pětiletého chlapce s ADHD, který si nedokázal ani pár minut hrát, ale když jsme ho naučili uklízet si po sobě hračky, do měsíce se natolik zklidnil, že se s ním již dalo cíleně pracovat. Po půlroce práce vydržel u předškolních úkolů i tři čtvrtě hodiny a dělal je rád.
Významný je rozvoj jemné motoriky, která je provázána s řečí. Špetkový úchop se na monitoru nenaučíte, ale budete ho dlouhá léta potřebovat při psaní ve škole. Řečové dovednosti bychom měli rozvíjet již od miminka, ale dnes si s řečí stále méně hrajeme, méně si povídáme, zpíváme, učíme děti básničky a v komunikaci se spokojíme s málem. Mnoha rodičům stačí holá věta, které ještě dítě nerozumí. Musíme je znovu seznamovat s tím, jak dětem řeč předat, přestože to dříve málokdo řešil a jen pár z nás muselo roky navštěvovat logopedii.
Jak se díváte na alternativní systémy typu montessori a walfdorfské pedagogiky?
Alternativní směry respektuji, ale je důležité se zamyslet, zda je tento přístup vhodný právě pro moje dítě. Totéž platí o dnešní výchově. Když si vezmete nějakou filozofii a držíte se jí jako dogmatu, nemusí to klapnout. Jak mi řekla jedna maminka: „Nejsem maminkou, jakou jsem si přála být, ale jsem takovou mámou, kterou moje děti potřebují.“ To je velká pravda. Já jsem tu od toho, abych pomáhala rodičům a jejich dětem. Jestli jsou to buddhisté nebo fandí waldorfu, je mi vlastně jedno. Vždycky se snažíme domluvit. A heslo montessori „Pomoz mi, abych to dokázal sám!“ je něco, co lze aplikovat v kterémkoli vzdělávacím přístupu.
Jde tedy o to, aby metoda rozvoje reflektovala potřeby mého dítěte?
Přesně tak. Co vyhovuje jednomu dítěti, nemusí vyhovovat druhému. Nesmíme mu ale cestičku umést až příliš. Dřív děti musely pracovat, aby se vůbec najedly. Dnes je posíláme, ať si jdou hrát, k opravdové práci je jen tak nepustíme. „Hračičkám“ to vyhovuje, ostatní se zabaví na chvíli a pak zlobí. Musíme je učit, že něco musí. Že si doma navzájem pomáháme.
Při práci se přirozeně učíte soustředění a dotahování věcí do konce. Samozřejmě adekvátně k věku a schopnostem. Pokud mi jedenáctiletý syn umyje pár kousků nádobí tak, že bych to po něm musela přemýt, klidně ho pošlu práci předělat, aby se naučil odvádět ji kvalitně. Doma i ve škole. Většinou si dá u podobné činnosti pozor a u jiné opět vyzkouší, zda jsem ve střehu.
Je normální, že se snaží zjednodušit si život tím, že to odflákne?
Ano, pokud nemáte touhu mít vše dokonalé v genech. Rodičovství je o neustálém vyvažování toho, co chce rodič a co dítě. To nikdy nekončí. Zvlášť u dětí, které mají vývojové poruchy učení nebo chování, trvá dlouho, než uvidíte nějaký efekt. Za tři dny se nic nezmění.
Co když se dítě postaví na odpor?
Když se dostanete do toho, čemu někdy říkám „válka“, máte několik možností. Můžete zvolnit a nechat dítě vydechnout. Někdy opravdu stačí být v jedné věci důsledný a na ostatním se dohodnout. Nastolíte mír. U některých dětí si dlouhou pauzu nemůžeme dovolit, protože skluz ve vývoji je moc velký. Já používám cvičení, která trvají deset minut, což dítě nějak přežije. Když je bude dělat každý den, tendence k odporu postupně zeslábne. Dítě si zvykne, že neustoupíte, a jak se začíná zlepšovat, pochopí, proč je trénink důležitý. A je po boji. Rodič musí být důsledný. Dost se nadře, ale zaslouží obdiv.
Setkala jste se někdy s případem, s nímž jste si neporadila?
Po letech praxe už vím, jak mám postupovat. Je to stále podobný koktejl problémů. Což však neznamená, že vždycky uspějeme. Rodič nemusí mít sílu či podmínky s dítětem trénovat, případně mohou být jeho cíle nereálné. Proto je součástí nápravy i postupné přijetí osobního maxima dítěte. Natrénovali jsme spolu vše, co se dalo, zbytek už musíme nechat životu. Dítě se musí naučit fungovat i bez naší pomoci. Když se rodiče, ale i pedagogové budou zajímat, jak rozvíjet a aktivovat mozek dětí, které zrovna pro učení a školu nedýchají, zjistí, že i tak je mohou hodně naučit.