Janička 8 let
Nevím, jestli si to “běžný” rodič dokáže vůbec představit. Mít dítě s těžší vývojovou poruchou, které si od malička nehraje samo ani minutu, ale ani rodič je nezaujme, nezajímá se o nic a zároveň s nezlomnou energií atakuje všechny věci i lidi v místnosti.
Šestiletá Janička: Jak trávím dny
Jediným mým cílem je upoutat pozornost, nejlépe tím, že něco ničím, vztekám se, že něco chci a když to dostanu, chci to zase jinak. Měním svou aktivitu a požadavky ve dvaceti vteřinových intervalech. Svou nespokojenost si vybíjím na mamince, tatínkovi, bratrovi i dětech ze školky, když se mě snaží zastavit, abych si neublížila nebo mi nerozumí anebo nechtějí dělat to, co chci já. Zaseknu do nich drápky a nepustím, štípu a bouchám. Maminka je někdy plná modřin.
Jakmile mi někdo něco zakáže, třeba netrhat záclony z oken, okamžitě jdu znovu na to, protože když to udělám, vždycky někoho zvednu ze židle. Ale když si chce někdo se mnou hrát, nechci. Dokážu milion věcí, které se prý nesmí. Ty, co bych už mohla dělat a umím je, nedělám.
Dnes už skoro osmiletá holčička (bez medikace, která jí musela být po krátké zkoušce vysazena) se ke mně do péče dostala již před dvěma lety. Janička se nedokázala soustředit na nic, pobíhala sem a tam, porozumění bylo slabé a vyjadřovala se nesrozumitelně. Přes jemnou motoriku jsme rozvinuli porozumění a řeč, základy soustředění. A dnes jí rozumí i jiní lidé než maminka. Skládá složitější věty a krásně opakuje a koriguje hlásky, spontánně napodobuje mluvní vzor. A dál pracuje s logopedy.
Další naše meta bylo kreslení. Na začátku Janička jen čmárala drobné body, museli jsme jí vést ruku na každý další prvek kreslení (kruh, čáru). A najednou nakreslila sluníčko a strom a chtěla malovat dál. Ze sluníčka se rychle posunula na postavu maminky. Dnes už si maluje ráda a naším dalším cílem jsou tiskací písmena, kterých umí stále víc napsat i přečíst. Ještě nás čekají základní počty.
Osmiletá Janička: Co už umím?
Sama si hraju:
Skládám puzzle (i těžké), navlékám korálky, ráda si kreslím, mamka si v klidu vypije kafe a mě může vzít i na pizzu a na hřiště, na dovolenou…
Ve škole:
Poslední dobou vydržím ve škole kreslit, stříhat, zpívat a skládat obrázky celé dopoledne. Ostatní děti už neruším. Paní učitelka mě hodně chválí. Mám radost, když se mi něco povede.
Doma:
Už maminku skoro nebiju (radši mamku pohladím, to jsem dřív neuměla). Cvičím doma denně 10 minut s mamkou. Někdy nechci, tak mamka čeká a nakonec to teď už vždycky dám. Naučila jsem se u cvičení i rozdělit krátké slovo na písmenka. Teď už jich umím díky mamce i dost napsat tiskace a začínám číst slabiky. Ve škole to zatím takhle neděláme…
Holčička navštěvuje speciální školu a přemluvit ji na krátká desetiminutová cvičení stálo a stále stojí její maminku každý den spoustu sil. Námaze se mozek dětí s poruchami učení často brání. OBDIVUJI ji, že dokáže čekat i několik hodin, než dívka začne spolupracovat. Ale Percepčně motorická cvičení Janičce opravdu pomáhají, a proto pokračuje – den za dnem, rok za rokem. Vždy jsem dojatá její NEZLOMNOU TRPĚLIVOSTÍ A VŮLÍ svému dítěti pomoct. Každý pokrok a krůček k samostatnosti se počítá.