Většinou k nám přijdou již s diagnózou ADHD.
Já jim ale raději říkám “bojovníci” nebo “lovci”. Spousta energie, síly a inteligence, které by se více hodily na krocení divokého koně a jízdu na něm, na to být nejlepší ve střílení z luku, na život venku a rytířskou morálku – svými chrabrými činy zachráním ostatní.
Ale… zatím přehazují hračky z kouta do kouta, “sedí” v lavici, “vyšívají” diktát a “luští” mini detaily jako je b a d při četbě o zvířecích kamarádech. A ještě se musí vyznat v mnoha sociálních situacích, ve kterých je jich reakce stejně vždycky špatně. Prostě nudaaaa!
Dřív byla jejich nezlomná energie a impulzivita výhodou, proto tito jedinci přežili a předali své geny dál. V rodinné anamnéze se vždy objevuje podobný typ tatínka, strýce, dědečka. Jenže…jejich síla a vitalita byla od dětství často směřována k fyzické práci a sportu, kde se naučili kvalitě a výdrži a užili si konečný výsledek práce nebo výhru. Dříve tyto inteligentní chlapce, kteří se ale ve škole neradi učili, buď nechali být – prostě půjde na učňák a hotovo nebo na ně doma bohužel dost často čekal fyzický trest, který stejně nepomohl. Znovu a znovu to zkoušeli, protože jsou přece náturou “bojovníci” a ti se nikdy v boji (i s vlastními rodiči a učiteli) nevzdávají!
Ale my to dnes můžeme udělat trochu jinak a nasměrovat jejich potenciál užitečným směrem. Můžeme jim pomoci nevzdávat školní dovednosti, nevidět nepřítele v každém písmenku a nerozdávat rány na potkání.
Dnes mi “bývalí bojovníci” (nezřídka úspěšní podnikatelé) své synky přivádí, protože to zkouší stejně jako oni a nic je nemůže zastavit. Stejně jako předškolák Alex…
Rodiče dorazili spolu, nešťastná maminka dokonce se seznamem hříchů z domova i ze školky – my ženy nemáme pro mužské nastavení vždy empatii, přece kdybyste to dělali jak vám říkáme, bylo by to o tolik lepší!
Alex prý škodí bratrovi i dětem ve školce, neposlouchá tam ani doma, nechce uklízet a u ničeho nevydrží. Chlapeček roztomilý, snaživý, velmi inteligentní, dokáže se na chvíli pro “cizí autoritu” překonat a pracuje na jedničku s hvězdičkou (ale jeho malé nožky mě u toho celou dobu kopou pod stolem). To je dobrá zpráva – trénink, trpělivost a čas a máme to. Při odchodu ho načapám, jak si z herny odnáší časopisy. “Kam to neseš?” ptám se. “To jsem tady našel, budu to prodávat,” bezelstně mi odpovídá. Potenciál k činu má klučina skvělý, jen je třeba nastavit hranice a to u těchto dětí nějakou dobu trvá (je dobré se raději psychicky připravit na pár let).
Vysvětluji rodičům pravidla, postupy a zadávám cvičení a práci.
Za měsíc kontrola. “Ahoj, jak se máš? ptám se Alexe. “Dobře, já jsem dneska zlobil paní učitelku, mluvil jsem sprostě! “ chlubí se. Hlavně vyniknout, má ze sebe radost, rodiče jsou zoufalí.
Co nám vždy funguje? Hlavně jako rodiče vydržet být laskaví, i když jejich rošťák na sebe strhává jen negativní pozornost a zároveň být důslední a mít jistotu ve vlastní kroky. Každý den je třeba dávat těmto bojovníkům nové šance na úspěch. Důležité je i namířit jejich sílu a chuť vyhrávat a vynikat správným směrem. Naučit je více vidět a vnímat druhé, navzdory jejich nastavení se více věnovat detailům mezilidským vztahů, kresby a následně písmen. Trochu nudy ještě nikoho nezabilo a nakonec i oni jsou rádi, že pokořili novou výzvu. Vedeme je promyšleně k úspěchu i tam, kde by si školní vzdělávání na první dobrou nevybrali.
Pracovní návyk se nám v předškolním věku povedlo natrénovat, Alex šel řádně do školy, která mu šla a celkem ho bavila. V polovině první třídy se dle plánu dostavil znovu – většinou to u těchto dětí někde zaskřípe. Psaní písmen mu nešlo a o přestávkách se dokázal při hře s klukama tak rozparádit, že buď někomu ublížil nebo nereagoval na paní učitelku. Dostal cvičit “opičku”, znovu smajlíkový systém a během pár měsíců se z denních poznámek přehoupl v normál – občas vyvede hloupost, ale více vnímá ostatní děti i paní učitelku a celkem rychle se srovná.
Jsou to prostě kluci – impusivní, rychlí, akční, chtějí vyhrávat a být borci i rytíři. Jejich energie musí být využita, pak neubližuje a všichni jsou spokojení. Dá to práci a mají to těžší než ostatní, ale vyplatí se vytrvat, učit je výdrži a kvalitě soustředění i práci. Na Alexe se těším ještě ve třetí třídě. Nároky se budou zvyšovat a jemu chybí ještě nezbytná automatizace.
Anděl z něho nebude a pár poznámek ještě schytá, ale má našlápnuto správným směrem, školu zvládá, má radost z úspěchu, občas se nudí, ale už tolik neruší. A nejvíc se těší na odpoledne, protože konečně půjde na fotbal…