VÝČITKY SVĚDOMÍ A POCITY PROVINILOSTI NIKAM NEVEDOU, TAK SE JIMI PŘESTAŇTE TRÁPIT. DOKONALÝ RODIČ NEEXISTUJE! I Z PŘEŠLAPŮ A CHYB SE PŘECE ČLOVĚK UČÍ – DOSPĚLÝ, I TEN ÚPLNĚ MALÝ.
PŘIPRAVILA: SIMONA PROCHÁZKOVÁ/Maminka.cz/prosinec 2022
Každé ráno je to stejné: Přesvědčuji sebe sama, že zůstanu v klidu a nad
věcí, jenže… když se znovu a znovu stane, že syn se ještě v půl osmé spokojeně povaluje polonahý na gauči, čistit zuby si vyrazí až po dvanáctém připomenutí a ve finále ho najdu, jak stojí na vaně před zrcadlem, s kartáčkem trčícím z pusy a zaujatě si geluje na hlavě kohouta, prostě se vztekám a ječím. Nervy mám jen jedny, že jo! Ranní
vypjaté emoční „scénky“ mě pak pronásledují celý den a hlavou se
mi honí, jak moc jsem to přehnala. Do jaké míry mohu poněkud „tem-
peramentním“ jednáním potomka citově zranit nebo mu dokonce způ-
sobit nevědomky trauma do dalšího života? Nebo jsem naopak až moc
úzkostná, přeháním a „trochu toho křiku a vyčítání nikoho nezabije“? Podobně je to s důsledností. Přiznávám – jsem nedůsledná. Zejména
ve večerních hodinách, kdy už mnohdy sotva stojím na nohou a na pohádku před spaním se těším nejspíš víc než syn (protože čtení skýtá
příležitost lehnout si do horizontální polohy). Potýkat se s následky svého nedůsledného přístupu je nervydrásající. Zlobím se pak na dítě, přitom ale vím, že je to špatně. Myšlenky typu Nekřičím moc často?, Proč nedokážu zůstat nad věcí a hned se rozčílím?, Jak se mám naučit
trpělivosti?, Nechci toho po něm moc? Případně naopak Nešetřím
ho až příliš? Je to začarovaný kruh a finální výsledky své výchovy stejně naplno uzříte až za pár let.
NENECHTE SE OVLÁDAT
„K chybám patří vědomí nebezpečí a z toho plynoucí strach. A že jen
bázliví lidé, kteří mají přehnaný strach, se raději zřeknou každé nové
zkušenosti. Takoví lidé nejsou také například schopni odpoutat se od rodičů a osamostatnit se. Kdo poznal chybu, napraví ji a zpracuje, dostane se ze situace s obnovenou životní silou a odváží se vzít na sebe nové riziko chyb. Bude si ovšem při tom počínat jistě opatrněji. Tím, že chyby poznáme a zpracujeme, je jejich působení prospěšné,“ uvádí ve své knize I rodiče by měli dělat chyby přední dětská psycholožka a rodinná terapeutka Jiřina Prekopová (Portál, 2010). Podle jejích slov se buď z přehnaného perfekcionismu a mnohdy až ochromujícího strachu téměř panicky vlastním chybám (a to nejen při výchově ratolestí) vyhýbáme, nebo se jich naopak kvůli chybějícímu strachu či jakýmkoli zábranám často a opakovaně dopouštíme. Špatně jsou oba případy podléhání takto sebezničujícím pocitům.
JAKO RODIČE MÁME NALOŽENO HODNĚ
Dnešní doba svádí kvůli sociálním sítím k prezentaci bezchybné, dokonalé rodiny i života. K čemu to vede? Rodiče jsou velmi nejistí, až moc řeší jestli v konkrétních situacích reagovali správně. Proto příště zareagují jinak, a když to nefunguje hned, tak zase jinak. Ale malé dítě potřebuje hlavně jistého rodiče, naše teorie a filozofie jsou mu úplně fuk. Přešlapy budeme dělat vždycky, nikdy nemůžete s jistotou vědět, že někomu nějaké slovíčko tak ublíží a jiný rodičovskou výtku vezme věcně a bez problémů. Spíše je důležité držet si nějaký nejen výchovný, ale i širší rozvojový koncept do budoucna. „Někdy mám pocit, že je v dnešní době na rodiče naloženo opravdu hodně. Za všechno můžou. Ano, jsou při rozvoji dětí nejdůležitější, ale vždy všechno dělají proto, aby jejich ratolesti byly spokojené a úspěšné. Každý má na výchovu ‚svůj názor‘ a vždy vehementně prezentuje jen malý díleček z přístupu, který sám zvolí, a tím mává ostatním rodičům před nosem, že toto je jediná cesta. Přitom realita doma je úplně jiná,“ říká speciální
pedagožka a terapeutka Mgr. Marina Šimanová ze speciálně pedagogické a rodinné poradny Pohodová rodina.
PROHŘEŠKY: CUKR A BIČ, NEDŮSLEDNOST, TRESTY…
Jaký výchovný styl praktikujete? Jak doma komunikujete a řešíte
každodenní situace nebo konflikty? Důležité je si říct, že je potřeba řídit
se tím, jaký typ dítěte se vám narodil. „Nedůsledná výchova u epatické holčičky nenapáchá takové škody, jako u chlapečka, který kvůli
nedůslednosti lajdačí, ubližuje ostatním a na střední škole to vzdá úplně.
A opět, kdo je extrémně důsledný? Velitel v armádě? Kdo by to chtěl mít doma, že? Ano, setkávám se ve své praxi s extrémy, ale většina rodičů je naprosto ‚normálních‘. Snaží se své děti vést a něco je naučit. Snaží se být důslední a občas už nemohou (a to je dobře). Někdy dětem něco zakážou nebo jim něco za odměnu slíbí. Ale žádný extrém není zdravý,“ popisuje Marina Šimanová. I odměny a tresty k výchově patří a skoro všichni rodiče je občas použijí. Jen musí vědět jak, aby přinesly kýžený užitek a neškodily. Ano, jakýkoli extrémní přístup může dětem ublížit nebo nedostatečně rozvinout některou ze stěžejních oblastí. Ale dobrá zpráva je, že se toho dá ještě spoustu dohnat a napravit, a to kdykoli. V některých obtížnějších případech může k velkému pokroku pomoci systematická spolupráce s odborníky.
PŘEŠLAPY JAKO MOTIVACE A INSPIRACE
Většina rodičů se snaží pro své děti dělat to nejlepší, co dokážou. „Těch
největších chyb se dopouštíme z nevědomosti. Co je ovšem tím úplně největším přešlapem – své chyby nenapravit. Chyb není potřeba se
bát, protože nás motivují k tomu, nepřestávat se učit. Neměli bychom
podlehnout sebeklamu o vlastní dokonalosti, který způsobí, že chybujeme dál a stále víc, místo toho, abychom se z chyby poučili a příště ji neopakovali. Rodičovským selháním se nelze vyhnout tím, že před nimi budeme zavírat oči,“ vysvětluje psychoterapeutka a lektorka Mgr. Lenka Suchá, Ph.D. (terapie-poradna.cz). Za zcela klíčové proto považuje schopnost sebereflexe. Protože každé dítě se učí především příkladem. Chovejte se proto tak, jak chcete, aby vlastní nezdary a omyly zvládalo vaše dítě. Asi většina rodičů očekává, že dítě si svou
chybu uvědomí a napraví ji, případně se omluví, pokud je to namístě. Není tedy důvod, proč bychom my, dospělí, zacházeli s chybami, kterých se čas od času dopouštíme, jinak. „Ještě bych ráda dodala, že ve své praxi slovo ‚chyba‘ nepoužívám. Nedokonalost považuji za lidskou přirozenost. Většina z nás jedná v životě tak, jak nejlépe umí. Což nevylučuje fakt, že se stále máme čemu učit a kam se rozvíjet. To zní mnohem pozitivněji a smysluplněji, než si vyčítat, co se stalo a co už nezměním,“ zdůrazňuje Lenka Suchá.
JESTLIŽE NECHCETE,ABY VÁM DÍTĚ JEDNOU LHALO, NELŽETE
Jak mám se svými rodičovskými chybami pracovat? Jak je napravovat?
Starším dětem je fér vysvětlit, proč jste reagovali přehnaně. Většina
rodičů na děti ve finále nešťastně křičí, protože jim v tu chvíli na něčem
opravdu záleží, a dítě má jiné priority. Posláním dětí ale není vyhovět
a s ochotným úsměvem uklízet pokojíček. Nýbrž testovat, zdali to
rodič opravdu myslí vážně. Když dítě ví, proč jsme nějak reagovali, s menší pravděpodobností si tuto situaci vztáhne k sobě. Prostě a jednoduše: Maminka má jen jedny nervy a chce, aby ze mě něco bylo. A protože mě má ráda, nedovolí mi další sladkost. Ano, mohla to udělat jinak, ale popravdě, nic se mnou dlouho nehnulo…
V čem mohou naše výchovné omyly dětem prospět? Poučit je,
nasměrovat…
Běžné výchovné omyly našich rodičů by nám měly napovědět, že nikdo
není dokonalý a výchovu nemusíme pojímat úplně jinak. Protože to
vlastně ani moc nejde, evolučně se člověk tak rychle nemění. Za pravdu
vlastním rodičům dáváme často až po letech výchovy vlastních potomků. Každá doba přináší i trochu jinou poptávku. Je dobře, že nad svými skutky přemýšlíme, ale pojďme dětem předat naše poznání: Milující rodič není dokonalý a udělá v dobré víře spoustu chyb.
Velké téma jsou rodičovské lži. Jak se zachovat, když mě dítě přistihne, že mu třeba neříkám úplnou pravdu? Jestliže nechci, aby mi dítě jednou
lhalo, sama nelžu. To raději přiznejte, že jste selhala. Je lepší zvolit varianty: vysvětlím ti to jednoduše vzhledem k tvému věku, nemusím přece zabíhat do podrobností, anebo raději mlčím. Pokud se dítě zeptá, ujistěte ho, že není chyba u něj, ale teď není ještě vhodný čas o tom s ním mluvit, říká speciální pedagožka Mgr. Marina Šimanová.