Minule jsem se zamýšlela nad tím, co dělá mírná frustrace s mými třemi dětmi a dneska při pohledu na Jardu, jak Elišku koupe, mě napadlo, že i on má jako tatínek svůj vývoj. Miloška ani jednou nepřebalil, bál se ho i pochovat a než se začal zapojovat, rozhodně jsem ho frustrovala víc než “mírně”. Byli jsme skoro na rozvod, ale pak přišla na svět Anička, a to už jsem zjistila, že nemá cenu čekat “až si všimne” a trápit se tím, že si ZASE nevšimnul. Prostě jsem ho poprosila a on mi pomohl. K Elišce se hrne už i sám, možná si chce užít naše poslední miminko? Oba víme, že to tak rychle uteče! Stejně je ale vidět, že mu to se staršími dětmi jde líp. Rozhodně si s Miloškem raději staví a kope s míčem než já. Náš Milošek už je od pondělka na táboře, je tu po něm divně prázdno, ale i o dost větší ticho. Už nám poslal i pohled. Nooo, stručnější už být nemohl, ale jsem ráda, že si vůbec vzpomněl. Musím ho číst Aničce stále dokola. Já vletěla do papírnictví a rychle vybrala pohledy se zvířátky a dala je Jardovi, aby každý den pěkně poslal jeden. Super je, že mám čas na Aničku, můžeme se intenzivně věnovat logopedii. V řeči si už úplně sama hlídá c, s, z. Už 14 dní trénujeme č. Děláme to tak, že nahrazujeme č hláskou ť, a to vždy a všude za všech okolností. Takže jsem se dneska tchýně regulérně zeptala, jestli chce k ťaji koláť! Poslala mě si odpočinout a prej jestli toho nemám i s kojením trochu moc…