Pavel 9 let
Bohužel občas se setkávám s tím, že pedagogové rodičům nevěří. Vždyť přece jejich děti vypadají na to, že jejich rodiče jsou nedůslední, s dětmi nečtou a určitě je špatně vedou, protože jinak by ve škole přece prosperovaly. Ale geny někdy zatopí i těm nejideálnějším rodičům…
Tak jednoduché to s “našimi“ dětmi opravdu není. Některé rodiče znám dlouhá léta a vím, jak k dětem přistupují, co všechno zvládli a společně překonali a přesto to tak nevypadá…
Pavlíka jsem si pochovala už brzy po narození. Pohodové miminko, opatrné batole s dobrým apetitem a sklonem nechat se bavit a vést starším aktivním sourozencem. Vztah se sourozencem měl vždy nadstadardně krásný a klidný, ale také byl malý Pavlík bez jakýchkoliv ambicí hledat si vlastní aktivity a do fyzických výzev se také nikdy sám od sebe nehrnul.
Rodiče vedli obě děti k práci, povinnostem i slušnému chování. Vždy byli milující, ale i velmi důslední. Jak Pavel rostl, začaly se objevovat problémy. Bral hračky i věci, které nebyly jeho a tvrdil, že je nesebral. Vždy musel věc vrátit, omluvit se. Stejně to dělal dál a trvalo to roky než se to odnaučil. Impuls, hezkou věc si ponechat, byl velmi silný. Snad každé dítě si něco takového vyzkouší, ale zpravidla se velmi brzy poučí. A už se objevilo poprvé: Bere stále dětem jejich věci, jaktože s tím neudělají něco jeho RODIČE???
Třebaže ve školce byl až na občasné majetkové delikty za nenápadného chlapečka, s nástupem první třídy začaly další problémy. Nechtěl si připravovat pomůcky na vyučování, nepracoval, nedopisoval, frajersky paní učitelce sděloval, že to dělat fakt nebude. Poznámky, poznámky, poznámky… RODIČE zoufalí a bez pomoci. Prostě ho veďte důsledněji, doporučovala paní učitelka.
Tak jsem si Pavlíka proklepla. Frajeřil, ale bylo mi ho až líto, jak jednotlivé mozkové funkce spolu “nekomunikovaly”. Měl to prostě tak těžké, že se raději vzdával nebo si našel vlastní cestu, jak věc získat. A ejhle, v rodinné anamnéze ještě podobně silně nepřizpůsobivý prarodič, kterého nakonec zvládli jen díky tvrdým fyzickým trestům. To u nás raději cvičíme! Nakonec jsem si musela promluvit i s paní učitelkou a vše jí vysvětlit. A zase jsem slyšela tu zkratku: RODIČE ho nechají, nevedou ho, a proto nechce nic dělat. Určitě doma také nic nemusí. A přitom doma dřeli a dřeli…
Ale díky cvičení a troše důvěry se začalo blýskat na lepší časy. Nosil pochvaly a pracoval.
Rok byl klid a pak zase to samé… nepracuje, nechce, ruší. Jak to? Nová paní učitelka… A opět RODIČE, dělejte něco, určitě má diagnózu ADHD. A tak hurá do PPP, k neurologovi. A výsledek? Nic tam není. Tak byste asi měli být přísnější. Ale to už více nešlo! A tak znovu Pavlík dorazil za mnou. Jestli nemá náhodou psychický blok ze školy… A to neuhodnete! Promluvili jsme si a zjistila jsem, že nepracuje proto, že vloni málo opakovali, přijde mu to těžké a ještě k nim někdo propadl. Pája vymyslel, že když nebude dělat nic, je to lepší než dostat pětky a propadnout… Vysvětlili jsme si to, zavedli denní opakování a nosí jen samé pochvaly a jedničky.
Všichni jsou opět spokojení, jen já čekám, co tento chlapec zase za rok vymyslí…
A proto se v poradně Pohodová rodina snažíme o MOST komunikace mezi rodinou a školou. Telefonujeme, pořádáme kurzy a přednášky pro pedagogy, ale učíme i rodiče, jak s dětmi pracovat. OBĚ strany jsou pro spokojené děti důležité, jen se dnes nějak neumí domluvit.
PS: Pavel se chce se stát speciálním pedagogem a neváhá svým spolužákům doporučovat cvičení u Mariny. Už se na něj těšíme!