Rubriky
Publikujeme

Bratři a sestry: Proč jsou sourozenecké vztahy tak komplikované?

DUBEN 2021 | marianne

Bývá to nejdelší vztah, který v životě máme. Sourozenci
jsou s námi mnohdy déle než kamarádi a partneři. Dělí nás
od sebe často jen pár let, vyrůstali jsme spolu, nikdo nás
nezná lépe. Nebo ne? Proč jsou některé sourozenecké
vztahy neotřesitelné, a jiné na bodě mrazu?
A jaký mají podíl na tom, jací jsme v dospělosti?
Text: Iva Hadj Moussa

Znám sourozence, kteří se rozhádali kvůli majetku (jeden zdědil byt, druhý „jen“ chalupu před rekonstrukcí). Slyšela jsem o dospělých bratrech, kteří se vidí maximálně jednou do roka během svátků, a to bydlí jenom několik ulic od sebe. A taky vím o dvou sestrách, které si volají nebo napíšou skoro každý den. Jak je možné, že intenzita vztahu mezi sourozenci je u různých lidí tak odlišná? Podle slavného psychologa a zakladatele individuální psychologie, Alfreda Adlera, jsou sourozenecké vztahy hnací silou v rozvoji člověka. Adler se zabýval
zejména sourozeneckou rivalitou, která vzniká, jakmile se dítěti narodí sourozenec, čímž při chází o své výsadní postavení v rodině. Pak nastává dlouholetý souboj, kdy se sourozenci vůči sobě vymezují, bojují o pozornost rodičů – a na základě toho všeho si vytvářejí vlastní identitu. Toto jedinečné souputnictví může přetrvat až do dospělého věku. Sourozenci nás tak ovlivňují po celý život.

Cvičební hřiště vztahů
Psycholožka a rodinná terapeutka Martina Fülepová souhlasí s tím, že pořadí, v jakém do rodiny přicházíme, má na utváření osobnosti velký vliv. „Sourozenecká pozice má, stejně jako výchovný styl, rodinná atmosféra a vrozené schopnosti dítěte, naprosto zásadní vliv na formování naší osobnosti, našeho vztahu k sobě, k druhým lidem a světu. Toto formování je nejintenzivnější v prvních sedmi letech našeho života,” vysvětluje. Dodává, že v Adlerově teorii sourozeneckých konstelací je obsažena jedinečná životní zkušenost, ačkoli podle ní nelze zcela přesně dopředu říct, že naše prvorozené dítě bude takové a další
makové.

Sestra v zádech
„V poradenské práci se zaměřujeme na kontext sourozenecké pozice převážně v rodinné terapii, kdy nám ve spojitosti s výchovným stylem
rodičů může pomoci zmapovat případné potíže dítěte. Častým příkladem je prvorozený chlapec, který má o pár let mladší sestru. Holčička je moc šikovná a v rodině zabírá čím dál větší prostor,
takzvaně chlapci dýchá na záda. Pokud k tomu rodiče nejsou dostatečně vnímaví, může staršího bratra svým způsobem převálcovat a detronizovat. Chlapce může tato zkušenost znejistit a formovat problematický postoj k sobě a druhým. Projevem může být úzkostně depresivní ladění, které přetrvává až do dospělosti,“ uvádí
psycholožka jeden z mnoha příkladů, jak se vztah se sourozencem může vyvinout. Podle psycholožky Kateřiny Herrmannové bychom však tento otisk neměli brát jako fatální a neměnný: „Každý člověk má možnosti, jak svůj život řídit, a volit takové cesty a vztahy, které jsou pro něj přínosné. Měl by být také schopen v průběhu života nahlédnout na své primární vztahy v jiném světle – říct si třeba, že rodiče v té
době dělali to, co tenkrát uměli.“ Fakt, že jsou sourozenecké vztahy často zatížené mnoha boji, srovnáváním a žárlivostí, je podle ní do určité míry normální. „Je to dobré to vnímat tak, že sourozenecký vztah je tréninkem pro další vztahy v životě. Učíme se spolu vycházet, vymezujeme si svůj prostor, určujeme si své hranice, učíme se spolupracovat a také se podporovat. Je to svým způsobem takové cvičební hřiště,” říká Kateřina Herrmannová a zdůrazňuje, že
rodiče by se podobného chování neměli bát. „Rodiče se často děsí toho, že spolu sourozenci nevycházejí. Máme ideální představu, jak
by to mezi nimi mělo být, ale málokdy se nám to naplní. Každé dítě je jiné a má jiné potřeby, o které nějakým způsobem bojuje. To, že jsou
mezi sourozenci šarvátky, ještě neznamená, že vztah mezi nimi není pevný. Ukáže se to často v případě, kdy je potřeba se za sebe postavit
a semknout se.“

Staré křivdy
Mám o rok a půl starší sestru: Jako malé jsme se dost praly a dělaly si naschvály, já na ni dokonce několikrát žalovala. Když jsme dostaly jednu čokoládovou tyčinku, měřily jsme si ji pravítkem na dva stejné díly. V pubertě to bylo o trochu lepší, to už jsme se nepraly, ale měly jsme každá jinou partu. Já poslouchala depešáky, ona metal. Mám pocit, že opravdu jsme se sblížily až v dospělosti a že největší podíl na tom mají naše děti. Láska, kterou chovám ke třem sestřenicím a jednomu bratranci mého syna, tedy ke svým neteřím a synovci, jako by
náš vztah se sestrou upevnila. Někdy se však vztahy mezi sourozenci pokazí právě v dospělosti. „Začalo to, když si můj starší brácha našel novou přítelkyni,“ vypráví kamarádka Julie. „Dost dlouho jsem se snažila, hledala jsem na ní něco, co bych mohla mít ráda, ale bohužel se mi to nepodařilo. Připadá mi zlá a intrikářská. Nemůžu se zbavit pocitu,
že bráchu jen zneužívá. Už stačila hloupými a necitlivými poznámkami pokazit několik rodinných oslav a vrchol všeho byl, když začala tlačit na to, abych odešla z bytu, do kterého jsem se nastěhovala po smrti našeho dědy,“ vzpomíná se zlobou v hlase Julie. „Prý si mám
najít menší, tento se bude pronajímat, a o příjmy z pronájmu se rozdělí celá rodina. To mě naprosto dožralo, ale brácha byl na její straně.
Kvůli tomu už se skoro rok nebavíme. Mrzí mě to, protože brácha byl vždycky můj parťák a ochránce,“ dodává hořce Julie. Psycholožka a rodinná terapeutka Martina Fülepová potvrzuje, že naše vztahy se sourozenci jsou často zatížené křivdami a nenaplněnými potřebami v kontextu primární rodiny. „Tyto nepříjemné pocity jsou často aktivovány současnými událostmi,“ říká.

Rodiče tahají za nitky
Co mohou pro harmonii mezi dětmi udělat rodiče? „Rodiče mají v tomto ohledu skutečně velkou moc. Měli by dělat věci, které doma vytvářejí zdravou atmosféru, vřelé vztahy a podporují zdravé sebevědomí dětí. A naopak by se měli vyvarovat srovnávání dětí, nadržování a trestání. Když trávím čas s jedním dítětem,
neměli bychom mluvit o druhém sourozenci a být plně pro dítě.“ upozorňuje Martina Fülepová.
Psycholožka Kateřina Herrmannová k tomu dodává, že stejně jako u každého mezilidského vztahu platí, že pokud chceme, aby byl kvalitní a naplňující, je potřeba se o něj starat: projevovat zájem, být v kontaktu, podporovat se. „Obecně lze říct, že vztahy mezi dospělými sourozenci bývají zatížené vzájemným nereálným očekáváním, nevyřčenými předpoklady, ale i nezpracovanými křivdami z dětství. „Jistou roli hrají i finanční a majetkové záležitosti a později situace ohledně péče o stárnoucí rodiče. V některých případech je situace mezi sourozenci tak napjatá, vyhrocená a vyčerpávající, že v zájmu zachování vlastního duševního zdraví je třeba kontakt výrazně omezit nebo zcela přerušit,“ říká na toto téma. Pošramocené vztahy se sourozenci vždy stojí za pokus je napravit – podle odborníků na to nikdy není pozdě. „Náprava se může odehrát u psychologa nebo terapeuta, který může klientovi pomoci zprostředkovat uvědomění problémové situace a emoce s ní spojené. Tam ani není nutná přítomnost druhého sourozence, protože se často jedná o intrapsychický problém. V další fázi pak může přijít nácvik efektivnější formy komunikace,“ říká terapeutka Martina Fülepová.

Když to nejde
Také další psychoterapeutka, Barbora Hrušková, považuje vztah se sourozencem za jeden z těch, který nás nejvíc ovlivňuje.
„Sourozenci jsou lidé, které ve svém životě známe nejdéle, máme s nimi společnou historii a jsou nebo mohou být jednou z kotev, které nás spojují s naší rodinnou identitou.“ Na druhou stranu by však tento vztah nepřeceňovala: „Zároveň máme právo nemít z dobrých důvodů dobré vztahy se svými sourozenci. Spíš jde o to, jak nás to ovlivňuje v našem životě. Myslím, že pro člověka je celkově důležité mít pevné vztahy s druhými lidmi, v nichž může být sám sebou a prožívat sám sebe tak, jak si přeje,“ dodává závěrem psychoterapeutka Barbora Hrušková.