O jedináčcích se toho říká spousta. Že jsou rozmazlení, sobečtí, nedokážou se vcítit do druhých, natož se s nimi o něco rozdělit. Nepřítomností sourozence údajně navíc trpí. Jak je to ve skutečnosti? A jak si poradit s jejich výchovou?
„Kdybychom k dětem v batolecím a předškolním věku přistupovali v některých oblastech víc ,postaru‘, měli bychom méně závažných poruch učení i chování,“ říká Marina Šimanová, speciální pedagožka z centra Pohodová rodina, jejíž ordinací prošly už stovky dětí.
V přirozeném vývoji je to podle Šimanové zařízeno tak, že mírná frustrace děti posouvá dopředu. Někteří rodiče je však neúměrně chrání. „Mozek těchto dětí si tak nevybuduje potřebné spoje (synapse) k učení. Což ale vůbec neznamená, že bychom neměli k dětem přistupovat pozitivně,“ říká speciální pedagožka.
Děti s poruchami učení potřebují hlavně laskavou důslednost a jejich rodiče odpovídající know-how. „Role rodiče je při nápravách opravdu nenahraditelná. To, že vám dítě někdo opraví, je mýtus,“ varuje odbornice.
Mateřská škola – rodina – speciální pedagog Mgr. MARINA ŠIMANOVÁ, speciální pedagog – etoped Pohodové rodiny
Naše speciálně pedagogická a rodinná poradna Pohodová rodina brzy oslaví deset let své existence. V malém týmu se nám úspěšně daří napravovat různé typy specifických poruch učení a chování. Diagnóza je pro nás pouze odrazovým můstkem k systematické práci, která děti v učení posouvá kupředu.