Rubriky
Publikujeme

Jak přimět děti, aby je bavilo čtení knížek? Začněte především u sebe.

CNN Prima NEWS Téma: Rozhovor Martina Richterová 

Dětí s poruchou čtení (dyslexií) přibývá. Tyto děti čtou pomaleji, pletou si písmena a nedokážou se soustředit. Je velmi důležité s nimi správně pracovat a přistupovat k nim individuálně. Nejen poruchami čtení, ale i motivací k četbě obecně se zabývá charitativní projekt Čtení pomáhá. CNN Prima NEWS oslovila speciální pedagožku Marinu Šimanovou a zakladatele projektu Martina Romana, kteří vysvětlili, jak přesně pracovat s dětmi s dyslexií a proč je důležité, aby je čtení bavilo.

Co vlastně zahrnuje porucha čtení u dítěte?
Porucha čtení se nazývá dyslexie. Je více definic, ale souhrnně lze říci, že se jedná o poruchu, kdy se dítě za běžných výukových podmínek, s přiměřenou inteligencí a tréninkem nedokáže naučit číst plynně a s porozuměním. Neurologické příčiny, které jsou u každého jedince „různě“ namíchány, mohou ovlivňovat i další složky učení. Například psaní i matematiku, ale působí i na chování. Ale také se jinde projevit vůbec nemusí. Oslabená funkce či více funkcí může způsobit specifické problémy v oblasti čtení (dyslexie), psaní (dysgrafie), pravopisu (dysortografie), matematice (dyskalkulie), řeči (dysfázie), pohybů (dyspraxie) či hudby (dysmúzie).

Jak se dyslexie u dítěte projevuje?
Projevy mohou být různé i různého stupně. Některé dítě čte s mnoha chybami, plete si písmena, zejména ta tvarově podobná, jiné zbrkle hádá. Nedokáže se soustředit na text, oči mu „skáčou“ po písmenech či řádcích tam a zpátky. Někdo nedokáže čtení zautomatizovat a stále slabikuje.  Některé dítě čte plynule, ale vůbec neví o čem, jiné lopotně slabikuje, ale příběh vnímá. Velký vliv má i vnitřní motivace a chuť překonávat obtíže, když to nejde snadno. V Česku máme různé metody výuky čtení a je třeba si uvědomit, že každému dítěti může vyhovovat jiná, ale třída samozřejmě postupuje jednotně.

Je porucha čtení u dětí dědičná? Když například jeden z rodičů touto poruchou trpí, je pravděpodobné, že ji bude mít i potomek?
V praxi se ukazuje, že ano. V anamnézách mých malých klientů se často objevuje rodová linie dyslexie, třebaže ji nikdo dříve nediagnostikoval. Bohužel se projevy jazykových oslabení (které ovlivňují i dyslexii) manifestují zřejmě vlivem dnešního způsobu života mnohem dříve nebo v těžší formě. Tyto děti mají významné problémy už s osvojováním mateřského jazyka – později se rozmlouvají, mají problém s porozuměním, obtížně se vyjadřují a velmi špatně vyslovují.

Kolik dětí v Česku má problémy se čtením – alespoň přibližně?
Uvádí se kolem čtyř procent, ale někdy až 20 procent. Každý specifikuje problém trochu jinak.

Dnešní doba čtení moc nepřeje. Děti tráví hodiny na mobilech a tabletech. Jak často by měly děti do deseti let a pak ty starší denně číst? Nebo kolik hodin týdně by měly strávit nad knížkou?
Obecné pravidlo asi neexistuje, pro někoho je i deset minut výkon. Nás od knih rodiče odháněli, abychom se šli taky trochu hýbat a něco udělat doma. Dnes děti odháníme od technologií. Vyváženost je asi nejzdravější. Studenti nad knihami samozřejmě tráví času více, některé děti číst musí, protože to po nich chce škola, ale jsou i školy, kde to nechávají na bázi dobrovolnosti a jejich děti roky nečtou. Chybí jim pak samozřejmě praxe. Pár řádek ve škole to nezachrání. A pak máme i přirozené milovníky knih. Co považuji za důležité zdůraznit a co denně zjišťuji v praxi jako speciální pedagožka, je obrovský rozdíl mezi dětmi, které se k technologiím nedostanou skoro vůbec, a těmi, které tráví hodiny u tabletu apod.

Jaké rozdíly máte na mysli?
U dětí, které se díky pasivní zábavě méně hýbou, hrají si a komunikují, vychází v testech jednotlivé dílčí funkce v mnohem horší kondici. Dílčí funkce „prodávají“ vrozený potenciál dětí a musí se v určitém období přirozeně rozvíjet a stimulovat. A bohužel tyto děti mají malou vnitřní motivaci učit se „obyčejné“ věci a žít běžný, vlastně trochu nudný a náročnější život. Milí rodiče, pokud se nechcete s dětmi na základní škole roky dřít, vydržte bez pasivních technologií co nejdéle!

S trochou nadsázky říkám, že u nás v poradně nedokážeme to, aby dítě milovalo čtení, ale aby četlo a rozumělo ano. Rada? Jestliže se chci jako rodič pokusit o to, aby mé dítě rádo četlo, nesmím nabízet moc brzy jednodušší zábavu. Náš mozek se nechce namáhat, bere vždy tu snazší cestu, šetří energii.

Když už zmiňujete technologie, jak je to u dětí, které mají dyslexii? Může časté hraní her na tabletu nebo telefonu poruchu čtení ještě zhoršit?
Ano. Proto bych tam, kde je genetický předpoklad pro poruchu učení, byla s technologiemi opravdu velmi opatrná. Teprve ve školním věku bych děti učila s nimi „zdravě“ zacházet. V praxi se setkávám se závislostí již u čtyřletých dětí.

Může být porucha čtení propojena s poruchou řeči? Jdou tyto dvě věci ruku v ruce?
Ano, je to častější, ale opět není to pravidlem. Velmi záleží nejen na genetických předpokladech, ale i cílené stimulaci okolím, tedy především na rodičích a jejich přístup k dítěti, a motivaci. U nás v poradně pracujeme nejen s dítětem, ale i s rodiči, a tak často přijdeme na to, že někde dítě „opravdu hodného“ rodiče přesvědčilo, že něco dělat nechce. Třeba sedět u knížky. Nebo mu k naplnění potřeb stačilo pár slov. A pak má samozřejmě větší problém v jazykové rovině, protože kniha je neocenitelný pomocník při učení nejen základních pojmů. Mnohdy i rodiče ke čtení nepřistupují tak, aby dítě jazykově posouvali kupředu.

Poradíte tedy rodičům, jak to „dělat správně“?
Zjistila jsem s kolegyněmi, že rodiče dnes musíme opravdu učit, jak na batole mluvit a používat knížky, aby to děti nevzdávaly a rodiče s nimi. Vytvořily jsme pro ně webináře, kde jim prakticky vysvětlíme, jak v které oblasti postupovat, a máme skvělé ohlasy, jak jejich batole či předškolák nejen knihy akceptoval, ale staly se jeho oblíbeným rituálem. Tyto děti k nám pak vůbec nemusí zamířit. Některé děti však rodiče jazykově rozvinou skvěle, přesto tam dyslexie je.

Jak by měli rodiče přistupovat k dětem s dyslexií, aby jim co nejvíce pomohli a motivovali je ke čtení?
Určitě bych rodičům doporučila nebrat diagnózu dyslexie jako konečnou stanici. Tedy, aby si nemysleli, že se jejich dítě nenaučí číst. Nejít jen cestou úlev a nedávat jen náhradní formy učení, stačí čas na nácvik. Velmi doporučuji percepčně motorická cvičení, díky kterým malý školák dotrénuje oslabenou funkci, aniž by jen hodiny četl. Pokroky jsou úžasné. Velmi se vyplatí zamyslet se nad metodou výuky čtení a jestli ji nezměnit. Často se zapomíná na to, že cílem čtení je porozumění. První pomoc je tedy nechat děti číst pár vět víckrát a neradit jim stále, ale nechat je samotné v textu najít smysl.

Můžete být konkrétnější?
Je důležité vždy postupovat od jednoduššího ke složitějšímu. Existují také různé pomůcky, ale nejbližší a vždy dostupný pomocník je prst, který oči při čtení vede. Dyslektické děti, které mám v péči, nepřestanou být dyslektiky, vždy jim čtení dá trochu více práce, ale jejich čtení je funkční – získávají jím podstatné informace a nemusí mít zástup pomocníků, aby jim četl zadání. A bonusem je, že umí překonávat překážky a nějaká ta chyba je nerozhází.